Celý je to o životě

 

„Já vám ještě napíšu, pa,“ rozloučila jsem se u autobusové zastávky se spolužačkami a sama pokračovala dál. Kolem proudili lidi zachumlaní v kabátech a bundách. Zima při nádechu jemně obalovala plíce.

Zkřehlými prsty jsem probudila displej mobilu k životu. Budou tři hodiny.

Doma jsem si masírovala levou ruku. Klouby prstů jsem měla mrazem červené a kůže mě po příchodu do teplé místnosti začala pálit. Na levé končetiny jsem citlivější. Na chlad, teplo. I na doteky.

Tak. Už je to lepší.

Sundala jsem si mikinu a zkontrolovala jsem si na mobilu e-maily.

 

 

Ale od začátku. Jmenuji se Eliška. Letos mi bude osmnáct. A jsem po dětské mozkové obrně.

Vzhledem ke svému věku jsem „dítě internetové generace.“ Všichni mají minimálně Facebook, všichni jsou dvacet čtyři hodin denně online. Buď, hlavně buď součást stáda a neodlišuj se.

Nebo aspoň ne moc.

Já do svých šestnácti Facebook neměla. Prostě jsem ho nepotřebovala. Pak ale přišla střední škola, noví známí, nejenom spolužáci a já se tak nějak vlastním omylem na Facebooku ocitla také.

Ale je to fajn. Člověk si připadá trošku víc normálně.

 

Víte, jak to myslím, že jo?

 

Pinkla mi tu zpráva. Tak mi dejte chvilinku, hned budu pokračovat, jen odpovím…

Kde jsme to skončili?

 

Píšu jednou rukou, pravou. Levou, to je ta, která má po obrně ztuhlé prsty a vůbec je taková celá omezená v hybnosti píšu taky, když potřebuju.

A i jednou rukou umím psát skoro stejně rychle, jako bych psala oběma.

 

Internet je do jisté míry dokonale anonymní. A toho by byla škoda nevyužit.

Poznala jsem na internetu spoustu lidí. Že jsem po obrně jsem jim nikdy neřekla hned. Něco takového musíte lidem říct opatrně, abyste je nevyděsili. Musíte si získat jejich důvěru.

Aspoň trošku. Malinko.

 

Vydržte chvíli, zaliju si čaj… Nedáte si taky? Ne?

Můžeme tedy pokračovat?

 

Internet mi hodně pomohl se smířit s tím, jaká jsem. Už jenom proto, že když už „to“ na sebe prozradím, tak to nemusím složitě vysvětlovat, ten druhý si vždycky najde, o co vůbec jde a já jenom odpovídám na to, co mu třeba oblíbená tetička Wikipedie neřekne.

 

A to to máš jako nafurt?

Co ti to zanechalo?

Jo, aha, takže normálně chodíš… A bolí to, když chodíš?

Jak se to léčí?

 

A než se zeptáte, vůbec mi nevadí o tom mluvit. Samozřejmě, ty otázky musí být položené nějak inteligentně. Taky totiž cítím, jsem člověk, stejně jako vy. Víte?

 

Venku je dnes zima, že? Oknem vidím lidi, jak jdou z práce. Horký čaj na rtech pálí. Místy je na chodníku břečka, co si hraje na to, že je sníh.

Všechno je to o lidech. Internet je jenom nástroj.

Všechno je to o lidech. Možná tak trošku o osudu. Štěstí. A hlavně je to celý o životě.