Moje zima není Tvoje zima

Celej můj tenhle posranej tejden začal tím, že jsem šel "oslavit," v pondělí čtvrtého ledna vydání zjevně poslední hudební kompilace, kde se nejspíš naposled objevil můj track. ever. Samozřejmě ven ale na oslavu nikdo nechtěl, kromě mé BÝVALÉ, která nejenže mé nadšení pro věc nesdílela, při příchodu mě ani NEPOZDRAVILA, na večeři mne opakovaně psychicky ničila, ale opět se jí tím vším podařilo spustit mé extrémně zvýšené sebedestruktivní sklony. Myslím ale, že jsem se před ní choval více než normálně a poprvé si všiml naplno její duše. Bylo to prvně kdy jsem byl zjevně střízlivější než ona a viděl do ní asi víc než si myslela. To, co jsem viděl se mi ani trochu nelíbilo. Její duše byla zkažená. A hrozně nemocná. Ačkoliv prý byla jen "unavená," vypadala daleko hůř než já. Nejenže blábolila věci "každý pes jiná ves," ale celkově její projev nedával absolutně žádný smysl. Nakonec vše zazdila hláškou, že se pravděpodobně vyspala s mým dlouholetým kamarádem nebo on se chtěl vyspat s ní a tu hlášku mi mimochodem zopakovala zhruba už po páté. Navíc mne opustila hrozně brzo, takže mne nenapadlo nic lepšího než jít do Liberálu, tam do sebe lít SVAŘENÉ BÍLÉ VÍNO, polykat diazepam a ptát se slečen ze (zkus uhádnout jakého) pozdějšího důvodu, jestli nechodí na AVU.

V úterý jsem se probudil s obrovskou kocovinou. Proč jsem se probudil? Protože mi zvonil telefon a tam nikdo jiný než Anna. Má čistoskvoucí křesťanka. Okamžitě jsme se tedy dohodli, že se konečně uvidíme, já jí propůjčím grafický román, který jsem jí chtěl půjčit už od dob kdy jsem si ho poprvé přečetl, a tak vůbec. Stačilo dát půlku diáčku a kocovina byla ta tam a řítil jsem se na štrosmajerák. Pár hodin po tom, co jsem se tam nechal dobrovolně zničit svou bývalou. Cítil jsem se ale docela svěže, normálně a při smyslech, což jsem věděl, že pro Annu bude extrémní plus. Ocenila to slovy:
"Páni ty jsi vážně uplně jinej, když jsi střízlivej," což mě samozřejmě potěšilo.

Seděli jsme v jakési tiché knihokavárně, nehrála tam ABSOLUTNĚ ŽÁDNÁ hudba a celé to bylo velmi zvláštní a příjemné. Opět jsem si všiml jak je ona duševně i fyzicky neuvěřitelně krásná. Začal jsem z toho být nervózní a objednali jsme si víno. Pak jsme odešli a ona pravila, že si musí vzít z místa kde přebývá, nějaké věci. V bytě nikdo nebyl. Ačkoliv je Anna skutečně křesťankou, bydlí v bytě údajně S PĚTI MUŽI, co tam měli vylepené citáty od Bukowskiho a na záchodě na stěně vylepenou vagínu. Ideální byt pro věřící holku no. Pokoj Anny byl přesně takový, jaký jsem si představoval. Nic než stěny a postel, to vše o velikosti spíš nějakého šatníku. Vlastně i celý ten byt jsem si představoval hrozně podobně. Pak jsme vyšli do mrazu, já si tajně, aby to neviděla, koupil placatku vodky a dali jsme se svižným krokem do její umělecky zaměřené školy...

V její škole mne to začalo "chytat." Nejenže mi to připomnělo doby dávno minulé, když už jsem tam jednu slečnu měl, ale byl jsem znechucen z Annina ateliéru. Na první poslech příšerná hudba z nekvalitních beden, hlouček lidí co si o sobě určitě mysleli že jsou nejlepšími malíři na světě, seděli v kruhu, pili litry piva a obrazy veskrze žádné. Opatrně jsme se okolo nich proplížili a Anna mi začala ukazovat SVOJE obrazy. Většinou byly brutálně depresivní, bezútěšné a beznadějné a neváhala na nich zachytit i své vlastní akty a asi proto se mi její tvorba vždy tak líbila. Byla bezprostřední. Byla v nich svá. Aspoň v téhle stránce věci byla anna bezprostřední a svá. 
Během prohlížení jsem popíjel vodku a toho už si samozřejmě bohužel všimla. Pak se stala podivná věc:
Na chvíli jsme se odpojili, protože já chtěl na záchod, který byl na opačné straně budovy a ona snad též, ale ten svůj měla na dosah ruky. 

Když jsem se vrátil, bylo mi sděleno, že musíme okamžitě pryč, Anna byla viditelně skleslá a na chodbě mi řekla, ŽE JÍ SRAZIL ZE ŽIDLE TÝPEK, jen proto že mu na ní seděla. Ovládl mne obrovský vztek. Snad největší jaký jsem kdy pocítil. Jak může někdo VŮBEC FYZICKY NAPADNOUT tohle tak krásný a křehký stvoření???
Ptal jsem se jí, kterej to je. Říct mi to nechtěla. Doloval jsem z ní ať mi to poví, ale prostě ne. Mohl jsem jít a prostě se zeptat. Bylo mi ale jasné, že kdybych se to dozvěděl, došlo by ke konfliktu a do té školy bych měl pravděpodobně doživotní zákaz a na krku úmyslné zabití. A to jsem si asi přecijen nepřál. 
"Ne, prosímtě nic nikomu nedělej. Jsme prostě spolužáci, jsou na mě takoví, tady to tak chodí, já si na to začínám zvykat. Kdybys něco udělal ještě ty, akorát by to bylo horší." Řekla mi a já jí poslechl. Nejspíš je to jediný člověk, kterého jsem ochotný poslouchat na slovo... haf.

Tak jsem nic nedělal no. Místo toho jsem začal víc pít, Anna neváhala poznamenat že začínám mít "zamlžené oči," že to prý na alkoholicích silně vnímá a nakonec jsme se dohodli, že bude lepší, když se rozloučíme. Strávil jsem s ní polovinu dne a utíkal za kamarády se pořádně "dorazit," abych ze sebe smyl tu špínu a vztek na její spolužáky, co jí vědomě ubližují. Vypil jsem něco tvrdšího jak mám ve zvyku, diazepamu taky padlo už slušné množství, najednou bylo snad 23:00??? A kamarádi prohlásili, že taky musí už jít. Super, takže jsem byl opět ponechán prázdnotě se svou depresí. Nevěděl jsem komu zavolat, s kým pít aspoň ještě dvě, tři hodiny. Jediný kdo mne napadl, byla Anna....Do telefonu mi řekla něco ve smyslu, že "to bude asi divný," ale příliš jsem tomu nevěnoval pozornost a zákaz příchodu jsem od ní nedostal, tak co...

Jenže ono... Bylo. to. divný.

Anna očividně totiž seděla u stolu se svým novým nápadníkem a značně po něm jela. On byl velice pohledný, černovlasý chlapec a z ní přímo jiskřila touha po tom, ho poznat víc. 
"Eeeeeeh, tak to sem nechtěl.....tak já tady sednu do rohu a nebudu Vás rušit, jo?" Řekl jsem už značně zkárován.
"Ale neeee, tak když už tady jsi, tak my si k tobě přisednem," řekl jeden z nich a také tak udělali. A to neměli. Jak jsem už jsem byl opilý, začal jsem šamstra poněkud urážet. Dělal jsem si z něj srandu svým osobitým stylem, který nejspíš ani nepochopil a Anna jen zaraženě seděla u stolu. Když odešla, týpek se ke mně naklonil a zeptal se velice se zájmem:
"Hele a co ty seš vlastně ZAČ?"
"Já? Já jsem jen člověk zničenej životem."
"Což znamená?"
"Viděl si Leaving Las Vegas?"
"Jo."
"No tak řekněme, že já jsem Nicholas Cage v hlavní úloze toho filmu."
"Aha...." hlesl jen týpek. 

Když se vrátila Anna, začal jsem střídavě klimbat hlavou o zeď a usínat a barmanka stejně říkala že zavírají. Venku to bylo podivné. Sněžilo a na rohu stáli Anna a ten její šamstr. Když mě viděli, řekli "Ahoj," a radši zapluli zpátky do klubu. Chvíli jsem nevěděl kam se vydat nebo co mám dělat. Pak jsem "šel" na veletržní a čekal na taxíka. Náhle mi přišla sms od Anny:
"Jsi v pořádku?"
Aspoň něco....aspoň trochu jí na mne třeba záleží....Proběhlo mi zašmodrchaně hlavou. Byl jsem tak v prdeli, že jsem se začal bavit dokonce s taxikářem což obyčejně nedělám. Pak se mi stala věc, co se mi stává často. Z nějakého důvodu ANI totálně zdiákován a vožralý jsem neusnul. Tak jsem koukal až do rána na flmy a ráno už fakt netušil jak dál. 

Úterý se teda přehodilo do středy a já měl už opravdovou nefalšovanou a brutální kocovinu, ze který nepomohlo NIC. Bylo mi tak blbě a měl jsem takovou depresi, že jsem dokonce šel k jednomu ze svejch doktorů a sesypal se před nim. Normálně jsem se před ním rozbrečel. To se mi v životě nestalo. A nezapomněl jsem dodat, že chci všechny prášky světa. Většinu jsem jich opravdu dostal. Doma jsem byl střídavě v totální mlze, střídavě přemýšlel zcela vážně nad sebevraždou a střídavě si psal s jednou slečnou z internetu, na který mi čím dál víc záleží a nejspíš sem si to u ní stihl už taky uplně posrat. Uplynuly dva dny, během kterých jsem se těšil na jediný. Že pojedu s kamarádama na výlet a projdu se po zasněžených lesích a stráních. Fakt jsem se na to těšil hrozně. Bral jsem to jako vysvobození ze svého světa plného deprese, smutku a beznaděje. Jak už to tak bývá - věci se ale posraly ještě víc než mohly. 
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V pátek večer jsem se tak po 24-hodinách spánku probudil. Zkusmo jsem nahlédl na fb a první co tam bylo, byla zpráva od "kamarádky" M. Že prý jsou s fajn lidma v Liberálu, ať přijdu, že je tam jedna slečna se kterou se prostě MUSÍM seznámit, že jsme si hrozně podobní, prozváněla mě a já nevím co všechno. Mé výmluvy, že jdu zítra S JEJÍMI kamarády na VÝLET samozřejmě byly marné, pít se mi taky už docela chtělo, tak jsem teda nakonec vyrazil, přičemž jsem byl UJIŠTĚN, že ona tam zůstane a pokecáme si. 

Když jsem dojel do Liberálu, tak ať jsem hledal jak jsem hledal, nikde nikdo. Přistoupila ke mne akorát od pohledu ošklivá slečna a řekla:
"Ty jsi Jirka žejo? M. nás chtěla seznámit, ale už musela jít. Tak já jsem se rozhodla, že tu na tebe počkám."
"To myslíš vážně? Ona je fakt schopná takovejch věcí?" Zeptal jsem se zhnuseně.
"Je no. Je to trochu svině. Měli bysme jí oba možná....rozbít hubu."
"No zas bych to nepřeháněl. Ale je to celkem hnusárna."
"Žejo...? Kdyby nás aspoň.... seznámila osobně, ale ona prostě zdrhla."
"Ehm.... a co ty? Tobě nepřijde divný čekat na člověka kterýho absolutně neznáš, jen na základě popisu od spolužačky?"
"No já...já....nevím.....řekla a sklopila očividně dlouho nemytou hlavu.
"Jdu pro pití, dáš si něco?" Zeptal jsem se a aniž bych čekal na odpověď, tak jsem vyrazil.

Po cestě mi šrotovalo. To znamenám pro M. tak málo? Myslel jsem, že jsme přátelé. Oslavili jsme spolu dokonce společně narozeniny. Byl to z její strany krutý žert nebo jen vtip? Myslel jsem, že M. znala můj vkus na ženy. Věděla, že jsem celkem vybíravý a tahle teda ANI NÁHODOU nebyla můj typ. Za prvé nosila brýle, (který nesnáším natolik, že jsem je v zájmu rovnoprávnosti přestal nosit.) Měla jakési akné, pohledná rozhodně nebyla, mluvila divně, zjevně už byla dost opilá a ještě ke všemu se jmenovala jako moje MÁMA.
"Víš.... mohl bys aspoň trochu mluvit.....bývá-á-á....projevem džentlmenství že muž mluví a žena poslouchá."
Nic jsem neříkal. Jednak proto, že ta věta byla uplná pičovina a druhak jsem seděl, totálně nasrán a naházel do sebe zhruba čtyři dormica (benzodiazepinové hypnotikum, po kterém jsem míval vokna) a zapil je vodkou. 
"Takže teď budu mít vokno a aspoň si to, jak mě má kamarádka pochcala, nebudu pamatovat anebo to holt začne bejt hodně zlý." Řek' jsem si.

Vokno bohužel nepřišlo. Místo toho jsem s tou nebohou duší seděl tak do dvou, protože mi jí bylo líto. Neměli jsme si vůbec co říct, žádný společný náhled na svět, prostě nic. A to jsme si podle M. mohli prý "fakt rozumět."
Mimoto dost blábolila, a já si pořád připadal hodně střízlivý. Vypil jsem tak tři svařáky, tři tuzemáky a pivo. Pak jsem pochopil, že už nemá cenu jít spát a že holt to budu muset táhnout až do rána. Vydal jsem se tedy do vily štvanice a práskal do sebe další dormicum, diazepam, pil placatku a u vily se samozřejmě rozjel ještě víc. Moc dlouho se tam ale vydržet nedalo, tak jsem konečně vyrazil na hlavák. Na "výlet" na který jsem se celý týden tak těšil.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na hlaváku to jako vždy bylo smutné. Protože jsem ale věděl, že skončím jako tamější existence žebrající o peníze, už velice brzy, ochotně jsem jim je dával. Koupil jsem si další placatku, poslouchal hudbu a od pěti do devíti čekal a čekal.
Jednomu z účastníků akce jsem napsal sms:
"Hele nakonec jsem vůbec nespal a jsem tu už od pěti, nepřivezeš nějaký emko nebo něco, co by mě probralo?"
"Hele tak na to se radši vyser. To asi nemá smysl, abys jezdil, jestli seš na tom takhle." odpověděl J. a nutno říci, že měl skutečně pravdu. 
s Jako prvním jsem se viděl s P. Šli jsme hromadně koupit lístky do jakési Řevnice a plán zněl - Vydat se pěšmo z Řevnice do Dobříše, což bylo nějakých 23 km, mně přišlo, že to v pohodě ujdu, protože pochůzkář svým způsobem jsem a určitě jsem na to všechny horlivě upozorňoval...

A tak se jelo, vystoupili jsme z vlaku a velice brzo se ocitli v jakémsi lese. Bylo nás šest a samí kluci. Možná kdyby v tom byl ženský element... byl bych aspoň trochu pochopen a uklidněn, takhle to ale absolutně nevyšlo. V lese mi přišlo, že chodíme pořád dokola a buď jdeme zcela zbytečně do kopce anebo z kopce. Zvlášť ty kopce jsem ve svém stavu fakt nedával. Lesní, kluzké, zasněžené kopce. Na jednu chvíli jsme se ale ocitli na nádherném skalnatém kopečku s neuvěřitelným výhledem a byl jsem náhle téměř střízliv. Snad z toho pohledu nebo toho vzduchu. Naneštěstí zanedlouho poté začalo kolovat první brko a thc je odjakživa můj kryptonit, takže myslím, že od té chvíle jsem to přestal dávat. Prostě si ale neumím pomoct, a i když vím, že bych neměl, stejně si zahulím. Nepoučitelné sebedestruktivní prase jest jméno mé.

Takže jsme dál chodili jen zbůhdarma po lese až jsme se konečně dostali na jakousi cestu a já samým blahem že už nemusím chodit do kopců a z mé brutální zkouřenosti si začal zpívat. Zpíval jsem anglické hity, české hity a šli jsme a šli, a chlapci se mi čím dál více vzdalovali. Jak fyzicky tak duševně, a snad aby to nemuseli poslouchat, (?) mi pořád utíkali. Takže to zase jednou bylo tak, že já se šoural pomalým krokem, nestačil jsem jim, empétrojka se mi vybila a tak jsem většinou volal jen svým známým a snažil se komunikovat aspoň s nimi.
"Co řikáš hele? Absolutně ti není rozumět." Zněla většinou jejich odpověď....

Pak jsme si dali na jakémsi statku (?) "jídlo", kteréžo spočívalo u mě tak v třech panácích slivovice, možná tuzemáka, už nevím a sedl jsem si UPLNĚ NA KRAJ STOLU což se mým společníkům hrubě nelíbilo.
"...A proč si od nás sedáš tak daleko? My ti nic neuděláme."
"Hele já nevim, prostě čim víc na kraji jsem, tim líp se cejtim, měl jsem to tak vždycky." 
"Ale chápeš, že tim třeba dáváš najevo, že na nás sereš? Že tě nezajímáme."
"To je mi líto, že to tak působí, ale prostě se cítím v rohu.....bezpečně.
Takových konverzací tam padlo jistě víc ale z období oběda si nepamatuju vlastně nic. Takže hlavně TAM se asi teprve začaly dít skutečně ŠPATNÉ věci dle ostatních. Konečně jsem teda dosáhl svého vytouženého blackoutu. jenže na trochu špatném místě.

Pak jsme chodili po obrovských lučinách a musel jsem se ptát hochů jestli nemají nějaké nealko. Bylo to poprvé v životě kdy jsem neměl svůj batoh, v němž jsem tyto propriety většinou uchovával a byl z toho jaksepatří nervózní. 
"KUCIIIIIIIII."
nic, žádná reakce. 
"KUCIIIII, MŮŽETE ZPOMALIT KURVA??!"
Nic. Musel jsem je doběhnout. 
"Můžete mi někdo nabídnout nějakou vodu?"
"Takjo řekl P., ale jen když ní nebudeš polykat už žádný prášky."
"Eh....to sem jaksi chtěl no."
"V tom případě ti nedáme napít nikdo." Ozvalo se.

Tak jsem měl smůlu no. V té hospodě se vážně musely dít děsné věci. Stejně jsem přišel na to, jak diák bez vody spolknout. Zbytek výletu jsem opět jen řval ať na mě hoši počkají anebo si na chvíli lehal, protože mě děsně bolely záda, nohy a malíček. Když jsem malíček ohledal, byl celý od krve, a prst vedle něj také vypadal nevábně. Moje zimní boty holt na takové výlety asi přecijen nebyly stavěné. 

Nakonec jsme (konečně) došli do Dobříše. Dle mého stavu to nebylo 22 km ale spíš tak 40. Chodili od restaurace k restauraci a já navrhoval pokaždé zapadnout do první, co jsme viděli. Když už mě to fakt nebavilo, zeptal jsem se kluků jestli mi můžou půjčit na autobus, že pojedu domů, protože všechny své peníze jsem po cestě nejspíš poztrácel nebo rozdal. Když mi ale půjčili, jakoby se ve mne probudily pslední síly ducha a těla a rozhodl jsem se, že mému žaludku by za těch 23 hodin taky prospěla nějaká strava. Nutno říci, že to se hochům opět asi silně nelíbilo.

Kluci vybírali fakt dlouho a zdálo se že to nemá konce. Nakonec si vybrali ZÁMECKOU RESTAURACI, kde nejenže bylo z prvního pohledu jasné, že to bude drahý jak prase, ale ještě jsem zcela nepochopil, že tihle lidé mi kážou něco o sebereprezentaci, a pak otrhaní, zablácení a v těch nejhorších hadrech, jsou schopni zalézt do něčeho takového. Luxusní sál, jídlo bylo samozřejmě předražené, slivovice ředěná vodou a opět mi byla položena otázka "Proč si od nás odsedáš vole," ačkoliv jsme seděli u stejného stolu.

Nakonec jsme si počkali na autobus, ten přijel, v něm jsem chytil mikrospánek, takže v práglu jsme byli během mžiku a před metrem byla pronesena památná věta:

"Jane dáš mi prosím potáhnout z cigára?" Zeptal jsem se.
J: "Když já nevim....doufám že něco nechytim z tvejch polorozpadlejch rtů"
D: "Kdyby jen rtů, on má rozpadlou celou osobnost."


End