Jak jsme odhalovali Ufona

Jsem na vážkách, zda jako známý patriot mám, či nemám oznámit světu jméno rodného městečka, kde došlo ke kontaktu. Skromnost šlechtí, a tak abyste si nemysleli, že chci být slavný, neprozradím ani jméno své.
Do nádražní restaurace se odjakživa chodili na dobrý gáblík a výborné pivo. Jenomže poté, co zemřel vrchní Karel, který tam blahé paměti kraloval více než dvacet let, nastoupil nový vrchní a poměry se zásadně změnily. Dobré pivo tam je tedy pořád, to on si hlídá, i když se jaksi zmenšila míra, ale k vaření nemá ten správný vztah. Zřejmě došel k názoru, že místní stejně velkou tržbu neudělají, a ti, co jen projíždějí a mají čas zaskočit si na oběd, se neustále mění. Nikdo je nevaruje, takže se snadno dají nachytat na jeho speciality. Tedy speciality byly vlastně jen dvě. Guláš a sekaná. Obojí nevalné chuti, zato však vyskytující se na jídelním lístku s neměnnou pravidelností, tudíž stačilo pouze měnit datum.
Časem to došlo tak daleko, že zdejší, pokud zrovna nechtěli spáchat sebevraždu, zde nejedli vůbec a z cestujících to nikdo nevydržel dál, než do půl porce. Jistě se budete divit, co má nádražní restaurace společného s ufony, ale hned poznáte, že dost. Chodil jsem tam pravidelně hezkou řádku let se svými kamarády na pár piv a partičku mariáše. Občas jsme tu mívali i různé vědecké dišputace, jako například o nemocech, o ženských a v poslední době i o ufonech. A tím to také začalo.
Všiml jsem si totiž, že náš oblíbený podnik pojednou začal navštěvovat nenápadný muž středního věku. Každou středu přišel přesně ve tři hodiny, pozorně se rozhlédl a usedl k zadnímu stolu.
Na tom by nebylo nic divného, dokud jsem se nepřesvědčil, že si kromě piva pokaždé objedná sekanou a vždy vrací prázdný talíř. … Indicie jako hrom.
Když jsme zase jednou debatovali o ufonech, prohlásil jsem suverénně, že o jednom vím. „Je to určitě maskovaný průzkumník,“ upřesnil jsem jeho poslání.
Chlapi vybuchli v hurónský řev, a když se jakž takž uklidnili, chtěli, abych jim ho ukázal. „Dočkáte se, pánové,“ řekl jsem rozhodně a čekal na svůj den.
Ve středu jsme zasedli hned po obědě. Kamarádi neustále doráželi, kdy že jim toho ufona ukážu.
„Já vám řeknu, až tu bude,“ krotil jsem jejich netrpělivost. "Zatím hrajme.“
Sehráli jsme několik her, za nic nestály, protože každý byl myšlenkami někde úplně jinde. Přesně ve tři hodiny vešel muž do sálu a poručil si pivo a přehled týdne.
Teprve když dojídal, ukázal jsem na něj a zašeptal: „Tak, pánové, tady máte slíbeného ufona.“
Všichni se bleskově otočili ke stolu, kde dotyčný seděl, ale vzápětí zahučeli zklamáním.
„Pitomej fór,“ naježil se Honza a zaťukal si na čelo.
„Ten chlápek? Neblázni, Venco!“ Šklebil se mi Josef nestydatě do očí.
„Uvažujte, hošani,“ řekl jsem naprosto vážně. „Všichni jsme přece okusili zdejší sekanou, že? Kdo z vás zvládl celou porci?! Nikdo! Tak vidíte. A já tvrdím, že nejen u nás, ale v celém světe nenajdete člověka, který to dokáže.“
„Nepamatuji, že by někdo snědl víc jak půl porce,“ podpořil mě váhavě Petr.
„Já to vzdal též,“ přiznal jsem a pokračoval: „Podívejte na něj! Talíř jako vymetený! Tohle přece není lidské. Každý normální člověk, pokud přežije, si jí podruhé nedá. A on tady baští pravidelně každý týden..“
Většina uznala můj důkaz za dostatečně pádný a průkazný, jenom Kubát, známý svým kachním žaludkem a navíc dlouholetý vdovec, který si sám klohní ty své blafy, mi tradičně oponoval.
„Koukni, Josef, nač se máme hádat. Dej si sekanou a uvidíme!“ Rychle jsem objednal a těšil se na výraz jeho blaženosti.
Už první sousto mu jasně naznačilo, co ho čeká. Ale Josef Kubát byl tvrdý chlap a navíc paličatý jako jeho koza. Jen proto, aby mě porazil, cpal se statečně dál. Dostal se do poloviny a přitom se tvářil, jako že se to jíst dá. Mě však nezmátl. Znám ho dobře, a tak jsem brzy postřehl určité napětí a úzkost ve tváři. Byla to jen otázka času.
Nevydržel! Poslední tři čtyři sousta nechal na talíři. Pobledlý, s chladným potem na čele, vstal od stolu a bleskově zmizel. Když se po chvíli vrátil, bez řečí do sebe převrátil velkého myslivce, kterého jsem prozíravě objednal a pak procedil skrz sevřené zuby: „Tak jsem spláchl 54,50 a málem bylo pozdě. Musí to být tvrdě trénovaný průzkumník!“
„Dobrá, tak je průzkumník, ale co u nás dělá? Není tady žádný důležitý podnik,“ ozval se nesměle Petr.
„Přece se nebude motat kolem výzkumáků, aby byl nápadný,“ poučil jsem ho s převahou.
„Čeká na kontakt,“ vydechl Honza v náhlém osvícení a já mu uznale poklepal po rameni.
Poslední pokus o zviklání mých důvodů podnikl zase Josef. Při jedné ze svých častých pochůzek na neodmyslitelnou součást každé hospody, stále ještě následkem požité sekané, se tam sešel s ufonem.
„Má všechno na svém místě, jako správný chlap,“ šeptal vzrušeně na celý lokál.
„Uvažuj, člověče! Jak by vysvětloval odchylky,“ usadil jsem ho definitivně.
Další námitky nebyly. Společně jsme rozhodli, že ufona budeme sledovat a v příhodném okamžiku ho odhalíme. Do příští středy měl být vypracován podrobný plán akce.
Jenže okolnosti se proti nám spikly. V pátek přišla do restaurace nečekaná kontrola a již v úterý nám otvíral nový vrchní. Musím po pravdě přiznat, že pohostinství rozumí. Víte, ona ta jeho sekaná se dá bez následků konzumovat a také na ostatní jídla si nikdo nemůže stěžovat.
Avšak co chutná nám, zřejmě nesedí ufonům. Ten náš se už nikdy v nádražní restauraci neukázal a my jsme tak přišli o možnost světového odhalení. Po čase pronesl Josef tuto historickou větu: „Tak si myslím, pánové, že s tím ufonem musel být v kontaktu bývalý vrchní. Ta jeho jídla opravdu nebyla pro pozemšťany.“
Všichni jsme se tomu zasmáli a já začal rychle rozdávat karty. Hercové eso bylo totiž úplně vespod.