Vzpomínky na pitevnu

Moje zcela zásadní otázka zní – šli byste studovat na zdravku?

Ne, nemusíte mi odpovídat, já odpovím za sebe. Ano. Já totiž šla. Lidské tělo a vše kolem něj mě odjakživa fascinovalo. Je to pro mě dokonalý systém, mechanismus s tak vytříbeným způsobem fungování, že něco podobného dokáže být jakoukoli technikou jen stěží nahrazené. Téměř vůbec. V lidském těle se skrývá obrovská síla a zároveň je tak směšně křehké, že stačí velmi, velmi málo a je po něm. Zázračné. A tak jsem se ocitla na střední zdravotnické škole a právě úspěšně očekávala závěrečné vysvědčení, jak jinak, s vyznamenáním. Jo, jsem šprt a beru to jako lichotku.

Poslední dny prvního ročníku, léto, společné focení a překvapení. Tím překvapením myslím návštěvu oddělení patologie ve zdejší malé nemocnici. Správně. Pitva. Japí. A ne, nespletla jsem se. Opravdu jsme se ve stejný den měli fotit.

„To budou fotky. Všecí budem zelení, doblití…“, správně konstatovala Bořek, jedna z mých spolužaček, která k této přezdívce přišla zajímavým způsobem, ale to až na jindy. Ve třídě je nás totiž zatím třicet pět a některá jména se opakují, takže chápete. Žádná instruktáž předem. Prostě jen máme mít bílé pláště a vhodné oblečení na focení, jedno pěkně po druhém. Sraz je před patologií ráno v osm. Dobře.

Už o půl osmé se všichni tradičně tlačíme v malé šatně, kterou pro nás speciálně zřídili v budově staré LDN, která se dnes již nevyužívá. Jsou tam sklady dokumentací, dispečink sanitek a my.  Malá místnost, která kdysi bývala pokojem pro pacienty, plechové skříňky, u kterých hrozí, že z různých stran dostanete v různé momenty cizím loktem do nosu nebo do břicha a v lepším případě skončíte s „jenom“ pošlapanými nárty. Převlékáme se do plášťů a našich bílých bot s páskem přes patu.

„Holky, necháváte si na sobě šaty?“

„Jo, proč?“

„Dyť to načuchne…“

Na tom něco je. O pitvách toho moc nevím, zatím, ale smrdět  se mi rozhodně nechce, ty šaty mám až moc ráda.

„Tak jednoduše, šaty sundáme, necháme si jenom silonky a spodní prádlo, to stejně pod tím pláštěm nebude vidět.“

Má recht Verunka.  Šaty některých z nás letí dolů. Naši kluci byli pro tento moment vykázáni na chodbu. Všichni oba dva. I já se přidávám a své červené s bílými puntíky svěřuji ramínku ve skříňce a zamykám. Stádečko bílých plášťů se tlačí před oddělením patologie a atmosféra je víc, než zajímavá.

„Tak co, snídal jste někdo?“

„Kolik z vás hodlá omdlít nebo hodit šavli? Abych věděl, kam si nemám stoupnout…“

Blbý vtipy se ozývají ze všech stran. Asi si tím ostatní snaží pomoct od strachu. Nedivím se jim. Žaludek se mi podivně stahoval očekáváním.

„Hele Zoe, co to máš v těch kapsách?“

Tuhle otázku jsem čekala mnohem dřív.

„No co by. Kapesník, alpu a igelitku.“

Moji odpověď okamžitě doprovází salva smíchu. Nechápu proč. Vždycky jsem se řídila heslem – furt ve střehu a nechápu, že to za rok ještě nikdo nepochopil.

„Prosím tě, na co?“

Povytáhla jsem obočí, nadechla se a pustila se do vysvětlování.

„Jednoduše. Igelitku, kdybych zvracela, kapesník si poliju alpou a plácnu k nosu, abych necítila, jak to bude smrdět. Ještě něco?“

Nikdo už nereaguje, jediná Bořek. Možná bych se měla zmínit, že nepatří k nejvyšším, mně dosahuje sotva pod bradu.

„No, mně mamka hlavně říkala, abych si nestoupala moc blízko.“

„Proč?“

„No, kdybych omdlela, tak abych neskončila nosem v břichu mrtvoly.“

Další salva smíchu. Co na tom, že v podstatě nepatřičnýho.

Vtípek kontruje Danielka.

„No jo a já si zase nemám brát brejle, aby mi nesjely…“

„Tak to na tu pitvu ani nemusíš, dyť jsi bez nich jak slepejš…“

„Hej, ono to tak možná bude lepší.“

Připojuje se k nám maturantka, která nás doprovází místo vyučující. Jen si zkontroluje, že jsme tu všichni a vchází dovnitř, aby na nás upozornila. Podle mě je to zbytečný. Ten náš řehot by ty nebožtíky mohl klidně i probudit.  Po chvilce se zjevuje ve dveřích a my máme jít za ní. Veškerý smích ustává. Tohle už je vážný. Naším menším davem se nese vzrušené šeptání. Stojíme v předsálí, dál už je jen pitevní sál. V jeho vchodě stojí patolog, shlíží na nás z hubené výšky asi dvou metrů a kriticky si nás prohlíží.

„Máte pláště výborně. Rukavice taky?“

Co? To nikdo nečekal. Už teď začínám litovat, že jsem si ráno tak dopřávala do nosu cereálií s mlíkem a kouskem čokolády k tomu. A soudě podle toho tísnivého ticha nejsem jediná.

„Do prdele, to budeme jako něco držet?“  To asi mělo být šeptaný, no v tom tichu je slyšet každý nádech. Patolog nijak nereaguje.

„No dobře, tak pojďte dovnitř.“

Nikdo se nechce hnout z místa, jediná Eliška se hrne dopředu jako velká voda. Nechápu ji a v duchu obdivuji.

„No tak pojďte, jste přece chtěli vidět pitvu, ne?“, ozvalo se z pitevny. V tento moment si už asi nikdo není jistý, že tohle fakt chtěl vidět. Ani já ne. Zbytek skupiny se pomalu loudá dovnitř.

Sál je malý, kruhový, všechna okna otevřená dokořán, bílé kachličky až ke stropu, jediný kovový pitevní stůl a na něm MRTVOLA.

Jako opravdická, mrtvá mrtvola. Žádná figurína pomatlaná červenou barvou, žádný herec předstírající úmrtí, prostě kus mrtvýho masa, co bývalo člověkem. Studená a nehybná. I když je venku už skoro pětadvacet ve stínu, na sále je stejně podivný chlad. No jasně, vždyť to tělo museli dovézt z chlaďáku. Taky už začínám chápat pojem mrtvolná bledost. Byla jsem tak zaujatá zíráním na tělo, že jsem přeslechla úvod. Uniklo mi, kdo že to byl a nač zemřel. Nevadí. Zatím mi stačí, že to byl muž, věk odhaduji kolem pětašedesáti. Probírám se z transu a posunuji se kousek dopředu. Konečně mě do nosu praští ten smrad. Nikdo nikdy nepřeháněl, pokud jej popisoval jako hnilobný, odporně nasládlý, kovový a neuvěřitelně nepříjemný. Jo, přesně takhle smrdí smrt a je to ještě mnohem horší. Okamžitě si na kapesník nalévám alpu a tisknu si jej k nosu. Mnohem lepší. Do místnosti vchází zřízenec a prodírá si cestu mezi našimi bílými plášti. Má na sobě řeznickou zástěru, jinak se to pospat nedá. Gumáky, zástěru, pevné rukavice. Míří ke stěně, na které visí nástroje hodné středověké mučírny. Bere kleště, které vypadají jako větší verze těch na porcování kuřete. A začíná vystříhávat žebra. Krucinál. Okamžitě o krok couvám.  Ten pohled by šel, ale ty zvuky. Vlhké mlasknutí doprovází každé křupnutí žeber, které postupně prostříhává tak, až vznikne v hrudním koši otvor ve tvaru čtverce. Křup. Mlask. Křup, křup, mlask. Tělo je tak ztuhlé, že na jakýkoli pohyb nůžek reaguje kompletně. Ano, posmrtná ztuhlost v akci. Pohnete s hrudníkem, pohne se všechno jako jeden celek, včetně nohou. Po očku sleduji výrazy ostatních. Někteří viditelně zbledli. Vedle mě stojí Ondra, který je o hlavu vyšší než já a i když se nedotýkáme, přesně  cítím, jak je napnutý. Z mojí druhé strany stojí Barča, která nehýbe jediným svalem v obličeji. V podstatě všichni stojíme v kruhu kolem stolu a my tři zaujali strategickou pozici poblíž dveří a blízko nohou těla.

Zřízenec dokončil své vystřihovánky, nastřihl i zbytek dutiny břišní a vrátil se ke stěně pro vrtačku s kruhovým nástavcem. Ve druhé ruce drží skalpel. Tělo má podložený krk dřevěnou podpěrou a dokořán otevřená ústa. Asi je zapomněli podvázat, když zemřel. Zřízenec nařezává kůži v zátylku a postupně celou pokožku hlavy, i s vlasy, přetahuje přes obličej. Lebka je odhalená. Na to konto bere vrtačku a chystá se odříznout klenbu lební. To už vidět nemusím. Soustředěně pozoruji kachličky na zemi a slyším, jak si vrtačka prokousává cestu lebkou. Ne, nepodívám se, nepodívám se. Konečně vrtačka zmlkla. Zvedám oči a vidím odhalený mozek. Odříznutá část lebky leží vedle. Patolog stojí u těla, zřízenec odchází. Patolog má taky řeznickou zástěru, rukavice a k mrtvému tělu si přinesl celý tác nástrojů.

Postupně se pouští do výkladu. Mohla bych mít lepší výhled, ale odtud se mi nikam jinam nechce. Myslím, že dva metry od stolu jsou tak akorát. Jako první jde na řadu mozek. Patolog třímá asi třiceticentimetrové nože, kterými mozek v podstatě porcuje na kousíčky velikosti lega a přitom vede výklad o hemisférách, mozkových drahách, o mozečku a tak dále. Myslím, že jej nikdo doopravdy nevnímá.

„Zoe, prosím tě, dej mi to alpu…“

„Jo, mně taky.“

Protáčím oči. Jasně, konečně jim to došlo. Vytahuji svůj poklad z kapsy a podávám jej Barči. Ta si alpou polila rukáv pláště a poslala ji dál. Patolog pokračuje a kousek mozku hází do zavařovací sklenice s formaldehydem na pozdější testy na cytologii a histologii. Tento proces později zopakoval u každého orgánu, který nám předváděl na zvýšeném pultíku v nohách těla, abychom na něj lépe viděli.

Zaráželo mě, že pan doktor po celou dobu nezvedal oči z těla nebo z orgánů. Kdyby některá z nás vážně omdlela, asi by si toho ani nevšiml. Občas položil nějakou otázku do pléna, ale odpovídaly jsme mu jen dvě, protože jsme měly odvahu otevřít pusu v tom pachu.

Najednou zvedl oči a všiml si kolující sklenky.

„Co to tam máte?“

„Alpu, pane doktore.“

„A na co?“

„My ji čicháme…“

„Aha, já myslel, že se mi tady opíjíte.“ Na ta slova znovu sklopil oči a na velmi dlouhou dobu je ze své práce nespouštěl. Jeho slova, bohužel, některé inspirovala. Moje plná alpa se mi asi po půl hodině vrátila skoro prázdná. Pitva pokračovala.

Z mozku jsme se plynule a téměř elegantně přesunuli na plíce a srdce. Vlnu znechuceného šeptání vyvolal manévr, kterým patolog prakticky vytrhl z krku průdušnici, s celým hrtanem i jazykem. Celé tělo se přitom ztuhle otřásalo, jako kdyby bylo živé. Když byl každý orgán vyjmutý a přenesený na pultík, člověk mohl odpoutat oči od těla. Od rukou, na kterých byly zničené nehty. Od pat, které byly celé kompletně zčernalé – proležené. Od těch otevřených bezzubých úst, která teď částečně překrývala kůže z hlavy. Od toho pomyšlení, že tyhle ruce a tyhle nohy fungovaly, chodily, běhaly, hladily, pracovaly, že tohle srdce tlouklo.

„A hele, vidíte tu aortu? Tady ji máme krásně téměř zkalcifikovanou od aterosklerózy, vidíte, jak je tvrdá? Uvidíme, jak bude vypadat v břišní části a po bifurkaci…“

„Tady máme srdce, vidíte zvenku ouško, tady vedou plicní tepny, tady je ta naše zrasovaná aorta a teď si jej rozstřihneme, ať vidíme, jak to vypadá uvnitř. A tady máme nekrotické ložisko po prodělaném infarktu, patrně staršího data.“

„Vidíte tu zmohutněnou stěnu levé komory? Solidní hypertrofie…“

Křup, křup. Prostříhávání pevného vazivového prstence, který drží na místě chrupavky. Zaujatě jsem sledovala zase ty velké nože a jejich krájecí akci, když jsem najednou ve vlasech ucítila rejdění, které mě mírně vyděsilo. Otočila jsem se a uviděla Ondru, jak mi ryje nosem v drdolu.

„Co děláš, ty pako?“

„Nehýbej se, voní ti vlasy…“

Sáhla jsem do kapsy a podala mu zbytek své alpy.

„Na, prosím tě.“

Vděčně se na mě usmál. „Díky.“ Zvláštní, takhle milý na mě byl snad za celý rok poprvé.

„A teď tu máme plíce. Postavíme si je a vidíte? Tahle pravá nám lehce kolabuje, nedrží tvar, vzhledem k zánětu, který probíhal, předpokládám, že bude plná hlenu nebo hnisu. Uvidíme.“

Mimochodem, víte, jak poznáte, že se člověk utopil nebo byl mrtvý, už když jej hodili do vody? Jednoduše. Vezmete plíce a ponoříte je do nádoby s vodou. Pokud vyplovou, byl mrtvý, už když jej hodili do vody. Pokud klesnou, zemřel na utopení. Víc, než kdykoli předtím v duchu blahořečím vynálezce alpy a přešlapuji z nohy na nohu. Zmínila jsem se, že v sále není odvětrávání? Jedině ta otevřená okna.

Jenže alpa začala brzy vyprchávat z rukávu Ondrova i Barčina pláště. Takže ve finále se o mě z jedné strany doslova opírala Bára a z druhé byl do mě navěšený Ondra a já jim oběma na střídačku dávala přivonět ke svému velkému zelenému kapesníku. Naštěstí to netrvalo dlouho, Ondra to u žaludku vzdal, když jej patolog nařízl s poznámkou, že už se nám těžko podaří zjistit, co měl dotyčný naposled k jídlu. Z žaludku se vyvalila odporně zelená tekutina a smrad se ještě víc zintenzivnil.

„To nedám.“ A zmizel ze dveří ven.

„Ano, žaludeční stěna již z větší části naleptaná rozkladnými procesy. V podstatě se žaludek sám začne natravovat a kyseliny z celého trávicího traktu postupně urychlí rozklad těla. A vidíte? Tady byl chronický vřed, peptický. Vidíte, jak byl hluboký? Stačilo velmi málo a protrhl by žaludeční stěnu…“

Za chvíli po něm začaly odcházet i některé holky. Nedivila jsem se jim. Po žaludku jsme pokračovali na bránici, játra, slinivku, žlučník, dvanáctník. Patolog náhle popadl žlutou přepravku a začal do ní tahat tenké střevo. Tahal. Tahal. A pořád tahal a střevo nemělo nikde konce. Ono šest metrů délky není zrovna kousek. Puch se ještě víc zkoncentroval. Můj kapesník měl co dělat. Sál opustilo dalších pár jedinců i s naším druhým spolužákem. A to jsem si myslela, že má Květoň koule a vydrží až do konce. Tak nic. Je pravda, že po chvilce se zkusil vrátit, ale když uviděl pro změnu tlusté střevo, otočil se na patě a odkráčel s tichým „No kurva…“.

Patolog podruhé za celou dobu zvedl oči od práce a zkontroloval si nás.

„Kde je vás víc?“

„Odešli ven, nevydrželi to.“

„Aha.“

To bylo všechno. Poodešel od stolu a vrátil se k němu s naběračkou v ruce. Prostě se šufánkem, s nástrojem určeným k nalévání polévky. Jenže místo polévky se jal tou naběračkou vylévat z v podstatě už vybrakované dutiny břišní sedlou krev. Ten pohled asi nikdy nezapomenu. Navázal plynule ve výkladu a přesunuli jsme se na ledviny a močový měchýř, že kterého při naříznutí vytekla moč, která přetrvala. Takže ještě nedošlo k posmrtnému uvolnění svěračů, stihli dát tělo do chladu včas. Myslí, že i na ledvinky na cibulce se budu po dnešku dívat jinak.

Rozhlédla jsem se po sálku. Zůstalo nás pět, včetně mě a slečny maturantky a pitva skončila. Konečně. Celkově jsme měly za sebou asi dvě a půl hodiny čistého času stání a zírání. Rychle pryč.

Cestou na šatny nikdo moc nemluvil. Každý v sobě zpracovával dojmy a navíc jsme museli fakt spěchat, abychom stihli fotografa.

Ano, fotky se naštěstí vydařily. Nikdo se nepozvracel. Nikdo neomdlel. Nikoho dalšího jsme nemuseli pitvat. Mrtvola nás nekopla. Ve finále to docela šlo. Ale příštích pár měsíců si podobnou srandu zopakovat nemusím. Zakručelo mi v žaludku.

„Já mám hlad.“

„Zoe, ty nejsi normální…“

Nechápu, jak jsem to udělala, ale po focení jsem ještě zvládla dát s holkama u Vietnamců nudle. Když jsem se konečně doploužila domů, nemusela jsem nic říkat. Máma jen otevřela dveře a okamžitě mi oznámila, že smrdím a ať hned letím do koupelny.

„Všechno rychle shoď, já to vyperu, boty dáme na balkon a umyj si i hlavu.“

Nepřišlo mi, že je to tak hrozný. Možná jsem si na ten odér stačila už zvyknout. Ale už nikdy se nepodívám na alpu, aniž bych si na dnešek nevzpomněla. Hlavu jsem si umyla třikrát. Nestačilo to. Moje chvilková rezistence na ten smrad se vytratila a namočená jsem smrděla ještě víc. Toho se budu zbavovat dlouho. V koupelně se mi celá pitva odehrála před očima znovu. Vypotácela jsem se zabalená v ručníku.
„Mami, dej mi prosím tě panáka.“

„No zbláznila ses, není ti ještě osmnáct.“

„Mami, prosím…“

Po menším psychickém nátlaku a troše kňourání jsem dostala dva malé panáky Napoleona a třetího jsem si lupnula tajně. Myslím, že jsem si je všechny zasloužila.

Lidské tělo je prostě úžasná věc.