Jízda nocí

„Tak co si pustíme na cestu?“ zeptal se mě bratr hned po nasednutí do auta.

„Tohle.“ Stříbrné cédéčko ještě ani celé nezajelo do přehrávače, když se ozval zvuk motoru.

„Počkéééj! Ještě nejsem zapnutá.“

„Račte se připoutat, odlétáme.“

Po spěšném zapnutí bezpečnostního pásu jsem se zavrtala hluběji do předního sedadla. Jakmile jsem po pár přehožení nohou našla pohodlnou polohu, začala hrát hudba. Výhled za oknem dostal už s prvními hudebními tóny nádech filmové scény promítané na skla auta. Světla města se rozmazala v rozpité šmouhy. Rohy budov a lampy v zatáčkách se přibližovaly a zase vzdalovaly jako by tančily s projíždějícím vozem půlnoční valčík. Zvuk hudby naplnil celý vnitřek auta, odrážel se od každého prvku interiéru směrem k mé hlavě, kterou svými tóny nežně objímal a líbal na uši, zatímco moje oči něžně hladily tmu a z ní jemně vystupující osvícené předměty za okénkem. 

Ne, nesnáším auta. Ale jedno se jim musí nechat. Není krásnější kombinace než hudba a jízda. A nejsou blaženější chvíle než takto strávené. Co mi teď chybí? Nic. Vůbec nic. Není nic lepšího než tenhle večer. Večer plný hudby a zajímavých lidí strávený na koncertě. A pak afterparty v punkovém klubu s několika bráchovými kamarády, kteří na mě byli dneska tak milí. Tohle byly fajn narozeniny. Konečně se se mnou na moje narozeniny někdo napil. A trochu zahulil. Dělá to vůbec něco? Asi ne, měla jsem si zahulit víc. Ale i tak to bylo moc fajn. A teď, tahle nádherná cesta. Ta harmonie, jen já, hudba, krajina za oknem a můj brácha, díky kterému mě rodiče pustili ven až do noci. Ne, dobře, že už jedeme domů, protože tomuhle večeru nechybí už opravdu nic. Všechno se už stalo. Mohla bych teď klidně umřít?

Před světly města auto ujelo do aleje starých stromů postupně se vynořujících před reflektory vozu a znovu po stranách mizících ve tmě. Po skončení aleje už byla osvětlená silnice spojující dvě malá města lemována jen neproniknutelnou temnotou. Moje myšlenky se příjemně propojily s ubíhající krajinou.

Jo, klidně bych mohla umřít. Kdybych teď, po tomhle večeru, umřela, vůbec bych se nezlobila. Tenhle rovný kus silnice by mohl klidně vést přímo do chřtánu smrti. A ta černá tma, to jsou její ruce, kterýma si nás přitahuje k sobě. Ty stromy, kolem kterých jsme před chvílí jeli, to byly prsty těch rukou, které po nás natahuje?

 „Ty vole, já jsem ale zhulený!“ ozval se najednou bratr ze sedadla řidiče a narušil tok mých myšlenek.

Sevřelo se mi hrdlo a rozbušilo srdce. Polkla jsem na sucho a otočila se na bráchu. 

„Co koukáš? Taky jsi tak zhulená?“

„Ne,“ pípla jsem jak jen mi to sevřené hrdlo dovolilo a znovu se ho pokusila uvolnit polknutím.

„Já strašně.“

Odvrátila jsem pohled od bratra mhouřícího oči nad řízením zpět na silnici. Silnici končící ve chřtánu smrti. Srdce mi tlouklo až ve spáncích. Přímo jsem cílila její temné ruce čím dál větší rychlostí nás stahující k sobě. 

Ne! Ještě ne. Proč právě dneska, když to hezké v mém životě teprve začalo? Dneska ne. To není fér. Chci víc takových večerů! Ještě jsem nic nezažila. Je mi teprve šestnáct, vlastně sedmnáct, ale stejně... To né. Bože prosím, já vím, že v tebe nevěřím, ale prosím dej ať dneska neumřeme?