Dcera hostinského

   Vysedávám za květnového pozdního odpoledne na dřevěné lavičce pod starou lipou a v ruce svírám půllitr s čerstvě natočeným pivem z hostince naší dědiny. Pozorují lehce orosené sklo s pohupující se pěnou na povrchu, jak se v něm po dopadu posledních slunečních paprsků tekuté zlato krásně třpytí.

   Blíží se večer a venkovní posezení se lehce zaplňuje stálými i novými hosty. Vždy se posadím do kouta a pozoruji dění, které se odehrává v zorném poli očí. Pozoruji, občas natáhnu uši a někdy zaslechnu i ten drb od některého z bližších stolů, který člověka pobaví. Nejvíce se mé oči zaměřují na dceru hostinského, kterou všichni oslovují jménem Adélka. Z doslechu vím, že je svobodná a otáčí se za ní jeden nápadník za druhým. Někdy možná více starých ožralů, kteří se domů vrací po několika pivech a pro mnoho rázných slov od manželky. 

   Krásná dívka se dvěma černýma zapletenýma copánkama, na každé straně jeden, která každý víkend otci vypomáhá, aby zvládl zastat vnitřní i venkovní plac a hosté netrpěli žízní. Pohled do jejích pomněnkových očí je tak krásně energický, ještě když k němu přidá široký úsměv na tváři a laskavá slova. Vždy dokáže člověku zvednout náladu, i kdyby měl nastat konec světa. Nosí obvykle volné výrazně červené šatičky, které  končí nad kolínky, aby nepřekážely při rychlém pohybu nožek na place. Nejčastěji si obouvá lehké černé střevíčky bez podpatku. Člověk by řekl, že tak jemné ručky nemohou roznášet víc než dvě piva najednou. Adélka je ale jiná pára. Hostinský čepuje jedno pivo za druhým, až mu rychlým tempem lehce vlhne čelo, když Adélka spěchá pro další rundu.

   Nejkrásnější je ta chvíle, kdy jí od spěchu spadne tužka a zakutálí se nemile pod stůl. Adélka nezahálí a hned začíná hledat. V tom hospoda  ztichne, i špendlíček byste slyšeli spadnout. Všechny zraky se odepřou od půllitrů a karet na mariáš a směřují na mladou servírku. Zadívají se, jak po něčem šmátrá pod stolem a je v hlubokém předklonu. Najednou hostinský praští se sklem u výčepu jako hrom po záblesku a je po divadle. Starý dobrák vydává jasný signál, aby se všichni hodili znovu do klidu a navrátili se ke své původní činnosti.

   Dopíjel jsem druhé pivo a přichází okamžik, na který se těším tak, jako když přichází znovu jaro. Adélka přiběhne a už z povzdálí se lehce usmívá. "Tak dáme ještě jedno?", zeptala se jasným hlasem. "Děkuji, Adélko, ale dnes už si nedám, zítra musím brzy vstávat." Viděl jsem v jejích očích lehké zklamání a úsměv se z tváře na chviličku vytratil. Modrýma očkama mi naznačovala, že chce, abych se na chvilinku ještě pozdržel. Možná jsem jí padl do oka, pomyslil jsem si. I přes nechuť jsem musel vstát z lavičky pod lipou, když v tom mi Adélka vložila do dlaně kromě lístku s placením krátký vzkaz. Opět ji zavřela a tiše promluvila:" To je na účet podniku a přijď příští víkend znovu, ráda tě uvidím." Lehce se na mne pousmála, a pospíchala znovu k výčepu, protože hostinec byl uvnitř i venku naplněný k prasknutí.