Postávají dva hrobaři u čerstvě vykopaného hrobu, oba přibližně stejně staří, dlouholetí kamarádi. Každý si načne lahváče a začnou konverzovat.
„Tak Franto, jak se dílo daří?", zeptal se vousatý čtyřicátník po jeho pravici.
„Co bych ti povídal, pohřbů je málo a nemám do čeho rejpnout.", odpověděl vrstevník.
„To víš, přelom mezi zimou a jarem je pryč, teď už můžeme čekat jen na májové sebevrahy.", odpověděl opět druhý. (oba chlapíci se začali hlasitě smát)
„Emile..., stejně máme dobrou práci."
„Zmrzat za hnusnýho počasí u krumpáče a lopaty a spouštět nebožtíky na laně je dobrá práce?", nechápavě pohlédl do očí druhého.
„Ale můžeš si bejt jistej, že naše služby bude pořád někdo potřebovat!"
Druhý mu přikývl a oba upili ze svých lahváčů.
Nikde nebyla ani noha.
Jen černá vrána poletovala v koruně suchého kaštanu.
„Minulej tejden sem pohřbíval nejstarší občanku z B..... .", nahodil řeč Franta.
„Tak už to má taky za sebou?", ptá se druhý.
„Kolik, že jí vlastně bylo?"
„Za rok by měla stovku."
„Bejvala by se dožila, kdyby nebylo toho štvaní a synátor jí nebalil každej den kufry, aby odjela do domova důchodců.", povzdychl Emil.
„Jaký si to vychováš, takový to máš.“, zabrblal vousáč.
Slunko pomalu zalézá za kopce.
Blíží se večer a na nebi bez mráčku.
Bude jasná jarní noc.
„Teď sem si vzpomněl na jeden vtip.", zasmál se Franta.
„Povídej.", pobídl ho druhý.
Kouká chlap na TV a najednou zvonek. Je línej se zvednout a tak jen zařve:„Kdo je tam?“ Za dveřmi se ozve „Tady smrt." Chlap jen odpoví: „Jdi do prdele!"Smrtka vytáhne notýsek a povídá:„ Dobře, píšu si rakovina konečníku.“
(oba se opět hlasitě smějou)
Dopili a přeměřili naposledy rozměry vykopané jámy.
Vše se zdálo v pořádku.
„Tady mám hotovo.", prohlásil nadšeně Franta.
„Pan T.... to bude mít i s výhledem na protější stráně.", pousmál se Emil.
„Víš jakýho přísloví se bojim nejvíc kamaráde?"
„Jakýho brachu?", tázal se chlapík vylézající z jámy.
„Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá." (opět se oba zasmáli).
To už se ale s nářadím odebírali do hospody na točený.