Středoškolský život

 

 

V téhle třídě je pokaždé veselo. Hlavně, když se v kolektivu nalézají jedinci, kteří umí z nudné školní hodiny vyčarovat cirkus. Není to tak dávno, co padla jedna hezká hláška o hodině biologie. Autorem téhle hlášky ovšem nebyl student z naší třídy, ale profesorka biologie. Paní profesorka přišla do třídy a hned na začátku hodiny vydává jasný povel: „Dnes budeme pokračovat v rozmnožování." Nejdříve jsme na ni nechápavě pohlédli, ale hned jsme tedy pokračovali, jak nám bylo řečeno.

 

Na studenty naší třídy chodí spousta stížností, ať se jedná o absenci, o známkovou kvalifikaci nebo o slušné chování.
Jsme však pilní studenti, kteří pomáhají úplně všude, tedy hlavně, když se třída řadí před učebnou chemie a každý hledá poslední záchranu před písemkou. V tu chvíli je pro nás největším andělem strážným náš pan školník, který dokáže pokaždé alespoň zlomek lidí zachránit před špatným osudem.

 

 

 

Jako každý rok, i tentokrát jsme vyrazili na výlet v červnu ke konci školního roku. Hlavně, když obsadila pokoj číslo tři naší rezervované chaty partička známých jmen, jako jsou Kolohnátek, Budil a Kaštan, čímž má zbytek naší třídy na školním výletě v Krkonoších o zábavu postaráno.

 

Jako každý jiný správný výlet, nesmí ani na našem chybět raní budíček, o který se jako vždy postará profesor Tesař, kterému všichni říkáme "Kuře". Jeho přezdívku vymyslela jedna bývalá studentka, když vypozorovala, že při každém rozhovoru mává rukama, jako kdyby chtěl vzlétnout, ale bez úspěchu.

 

 

Profesor počítá studenty a začíná v účastnickém seznamu odhalovat opozdilce.

 

„Kde je Kaštan?", zeptá se Tesař  nastoupeného kolektivu, který je stále v polospánku.

 

Třída chvíli mlčí, ale po chvilce se ozve Kolohnátek.

 

„On se omlouvá, pane profesore."

„Jakto Kolohnát?“, udivuje se profesor.

„Prej spí."

„Nepovídej. Víš, že lež má krátké nohy?"

„Ale pravda ještě kratší pane profesore."

„Když jsi blbej, tak nebuď aspoň drzej Kolohnát!"

„Čekám stále na vysvětlení!", pronese ostřejším hlasem profesor.

„Babička mu dala před odjezdem pořádně najíst, dozvěděla se, že budem chodit po horách, tak aby prej neumřel hlady.

„No a co to má společnýho s tim, že je nepřítomen?"

„Zavolejte radši instalatéra pane profesore, jinak už si na záchod nedojde celej tejden nikdo." (Všechny studenty rázem probudí hlasitý smích)

„Nech si ty vtípky!"

„No a kde je vlastně Budil?", rozčílí se znovu Tesař.

 

 V tom momentě se do dveří společenské místnosti vřítí opozdilý student.

 

 

„Kdepak jsme byli Budil, co?" Usměje se pod vousem Tesař.

„Já se omlouvám, pane profesore, ale mě ráno poslední dobou nevzbudí ani rána z kanónu.", vymlouvá se hned mladý student, jehož vlasy na hlavě připomínají květák.

„Budile, Budile!", kroutí nechápavě hlavou profesor.

„Kdyby fungovala škola jako hospoda, tak by to hned bylo všechno snažší.", povzdychne student.

„Co by bylo, snazší?", profesor pohlédne s očekáváním na odpověď do očí Budila.

„No, tak například v hospodě dochází občas k zjišťování absence, ale nezapisuje se."

„To by se ti hodilo, viť Budil?"

 

To už raději profesor míří k jídelnímu okénku pro snídani a za ním celé stádo.

Profesor ještě naposledy zahuláká: „Až mi nebudou chtít jednoho krásného dne napsat invalidní důchod, a to i přesto, že budu mít papíry na hlavu, tak si před posudkovou komisy přivedu vás, jako živý důkaz, který je určitě přesvědčí o špatném rozhodnutí."