Karma je zdarma

            Docent Martinský byl starší pán, přední kapacita v bimolekulárním vývoji. Jeho výsledky práce v tomto oboru neuchvacovaly pouze jeho kolegy, ale i širokou veřejnost. Mezi hlavní objevy Martinského patří růstový hormon XZ-32. Díky kterému jsou lékaři schopni vytvořit umělé orgány vhodné k transplantaci. Což pochopitelně přineslo docentovi velkou slávu i finanční odměnu. Ovšem to ho nezajímalo, byl hluboce zabrán do svého výzkumu a tak ho někteří považovali za podivína.

            Kdo však vůbec nepovažoval docenta za podivína, byla jeho asistentka. Anna Krásná, mladá studentka třetího ročníku. Velmi chytrá a nadaná, jinak by si ji Martinský nevybral za osobní asistentku. Můžete si myslet něco jiného, ale příběh vyprávím já, tak jak se opravdu stal.

            Byl už večer, Martinský stále seděl ve své laboratoři a lamentoval. Jeho poslední pokus měl pár chyb a tak se je snažil usilovně odstranit. Anna už odcházela domů a nabádala docenta aby dlouho neponocoval, že to v jeho věku není zdravé. Martinský ji rychle odbyl a mumlal si pod fousy: „Šak já už nikdy starý nebudu, jen počkej!". Ono téma jeho posledního výzkumu na kterém pracoval, a teď se podržte, bylo omlazení buněk. Bohužel doposud všechny jeho pokusy selhaly. Jenže zrovna dnes cítil, že je na správné cestě k rozuzlení celého problému. Hlavní zádrhel způsobovaly midichloriany, které nejsou schopné regulovat tok ferocitů v zadní části bimbus actuális. Vlastně pochybuji, že někdo z vás bude vědět o co jde. Přeci jen si přiznejme kolik lidí má doktorát z aplikované bimolekulární chemie.

             Tak tedy docent pocítil ohromnou úlevu a nával euforie, když zhruba kolem půl jedné ráno jeho mikroskopický vzorek vykazoval známky omlazení. Opojen úspěchem, nedbal na celou řadu historických varování všech předchozích vítězů Darwinových cen a onu růstovou látku aplikoval sám na sobě. Netuším co ho k tomu vedlo, snad vidina krásného mladého těla nebo představa rande s Annou. Důležité ovšem je, že po vpíchnutí onoho zázračného extraktu z Kamene mudrců náš docent okamžitě upadl do komatu.

            Ve tři ráno na scénu přichází noční hlídač, řekněme Rudolf.  Vím, jak netypické jméno pro nočního hlídače. Inu, náš univerzální fakultní obchůzkář zkráceně ufo, zjistil nebo respektive se probral a vzpomněl si, že Martinský stále pracuje. Když vkročil do laboratoře, uviděl docenta bezvládně ležet na zemi s injekční stříkačkou zapíchnutou v paži. Udiven co vidí, přiskočil na pomoc a zjišťoval zda stále žije.

            Co se dělo dál je na nejvýš pozoruhodné – docent se v kleče sklání nad svým tělem a kouká a kouká. Vím, výměna těl je do jisté míry literární klišé, ale ne na akademické půdě!

            Po menším prvotním šoku, Martinský dostane druhý dech a pustí se do analýzy dané situace. Ze zrcadla na záchodech zjistí, že je ufo Rudolf. Dále, že k přenosu vědomí muselo dojít dotekem a na závěr, že je to vážně hustý objev. Bohužel vystávají nemilé otázky, například co jeho tělo v komatu, když zemře, zemře i jeho vědomí? Nebo pokud se zase dotkne svého těla, vymění se znova jejich vědomí? Možná když se dotkne další osoby, může se znova vyměnit? A také, to teď má dělat nočního hlídače? Zapeklitá situace.

            Martinský strávil celý zbytek noci v těle hlídače. Pokoušel se vymyslet co možná nejlepší řešení jak z téhle patálie ven. Moc možností nebylo, nakonec se uchýlil k té nejriskantnější a to, že celý proces zopakuje. Uchopil ruku svého bezvládného těla. Najednou kouká jak na něj Rudolf nechápavě civí. Zachoval duchapřítomnost a bleskově zvolal „heuréka!". Rudolf civěl ještě nechápavěji. „Pardon to je takový vědecký vtip", pronesl s uchechtem docent. Aby zachránil celou situaci vysvětlil hlídači, že chtěl aby ho ráno přišel vzbudit. Dozvěděl se velmi zajímavou věc – Rudolf si nic nepamatoval.

            Asi po týdnu vymýšlení jak svůj objev ukázat světu, dostal docent velmi dětinský nápad a to, že by se mohl konečně podívat na nějaký ten Erazmus. Přeci teď si může vypůjčit mladé sexy tělo.

            Inu nezbývalo nic jiného, než se vypravit na fakultu tělesné kultury a vybrat si svou oběť. Samozřejmě ti nejrýpavější již určitě přemýšlí jak ten pobyt bude probíhat a napadá je spousta jiných, dobrých a celkem logických otázek, ale přátele tak si to napište sami. Já jsem si stoprocentně jist, že není tak důležité jak to provedl, ale to jak se ve Švédsku najednou objevil dvaceti dvouletý tělocvikář, jehož znalosti bimolekulární chemie přesahovaly většinu královské vědecké společnosti!

            Bohužel jedna z nejhorších vlastností onoho vyměňovacího séra byla, že ihned po výměně vědomí běží určitý časový úsek, kdy je možné se pouhým dotykem znovu vyměnit s kýmkoliv. Proto je velmi důležité omezit fyzický dotek na minimum. Až časový úsek uplyne, je třeba znovu použít sérum pro výměnu vědomí. Pokud potřebujete.

            Proč vám to píši? Jak už to tak bývá, všechny příběhy vedou ke konci a docentův konec, no ten nebyl šťastný. Respektive jednou večer, náš teď již mladý Martinský, pohodlně hověl v parku na lavičce. Když kolem procházel zástupce zákona. Náš mladý docent si pomyslel, že by nebylo na škodu se trochu pobavit a vyzkoušet si roli policisty. Tak tedy použil sérum a potřásl policistovi rukou. Po výměně ho usadil v bezvědomí na lavičku. A vyráží na malou obchůzku. Vyšel z parku k hlavní silnici a zahlédl dvojici bezdomovců jak se perou o papírový pytlík s ohnivou vodou – je třeba zakročit! Martinský přiběhl ke dvojici, když ho jeden z mužů uviděl, odstrčil druhého na silnici a dal se na útěk. Bohužel pro našeho docenta, druhý bezdomovec nechtěl spadnout pod jedoucí auto a na poslední chvíli se chytl Martinského ruky.

            Jak už to v životě bývá, nikdo nechce být v kůži muže padajícího pod jedoucí auto. Na druhou stranu bezdomovec získal práci strážce zákona a žil konečně spokojený život. Přeci jen by jsme si měli vzít z příběhu docenta Martinského ponaučení.  A to že, posedlost kariérním úspěchem ve správném oboru může mít fatální důsledky pro nočního hlídače.

            Nechápete? Nevadí, navedu vás. Pamatujete na našeho Rudolfa? Tak ten chudák schovával staré docentovo tělo v komatu ve svém sklepě, byl sním totiž  takto domluven.