Pálení

Pálení

Nevěděl jsem, jak dlouho ten telefon zvonil. Měli jsme nahlas puštěné rádio. Típnul jsem cigaretu v polovině, dopil skleničku vína a řekl Martinovi, aby mi dolil. Cestou k telefonu jsem slyšel, jak na mě ještě něco volá, ale až když už jsem zvedl sluchátko, mi jeho slova došla.
V tuhle dobu bych měl být na francouzštině, a tak zvednout telefon nebyl ten nejlepší nápad. Teď jsem jen doufal, že to není otec.
„Do hajzlu,“ pomyslel jsem si, když jsem uslyšel jeho hlas. „Ale proč teda volá? Vždyť si má myslet, že jsem na francouzštině…“ rojily se mi myšlenky jedna za druhou. Až teprve po chvíli jsem si uvědomil, co vlastně říkal. Ta tři slova mi dodnes zní v uších: „Vinny se zabil.“ Vinny – Vincent byl můj starší bratr.
Když slyšíte něco takového, doufáte že to má být blbý vtip. Ale ne, když to slyšíte od svého otce. Cítil jsem, jak mi přestalo tlouct srdce, krev v žilách ztuhla, stáhlo se hrdlo a nebyl jsem schopen jediného slova…
Mezitím mi Martin přinesl dolitou skleničku vína. Vyrazil jsem mu ji z ruky. Dopadla na zem a rozbila se na tisíc střepů. A já se cítil přesně jako ona. Martin se na mě podíval napůl nechápavě a napůl vyděšeně. V tu chvíli jsem se rozbrečel a padl mu kolem ramen. Sluchátko zůstalo viset přes okraj stolku. Martinovi došlo, že se něco stalo, objal mě a mlčel. Byl jsem mu za to nesmírně vděčný.
Když jsem po několika minutách přestal brečet, podíval jsem se Martinovi do očí a zopakoval ta tři slova: „Vinny se zabil.“ Znovu jsem se rozbrečel.
Martin dobře věděl, co pro mě Vincent znamenal. Že po smrti naší maminky jsme byli jako jedna duše. Do té doby jsme se zrovna v lásce neměli. Provokovali jsme se, hádali a prali. Ale pak maminka zemřela a všechno se změnilo.
Hlavně táta. Téměř s námi přestal komunikovat. Uvědomovali jsme si, že teď ho budeme muset podržet a nezatěžovat ho zbytečnostmi. Přestali jsme se hádat a byli jsme jeden na druhém čím dál víc závislí.
Bráchu maminčina smrt taky dost změnila. Ze začátku se držel, ale pak začal být strašně náladový a kamarádi ho postupně opouštěli. Nebyli schopní snášet jeho neustále změny: chvilku byl fajn, ale pak byl třeba zas agresivní – řval a občas i rozdával rány, jindy se zas sesypal a vydržel plakat i celé hodiny. Párkrát se i pokusil o sebevraždu. Byl prostě trochu psychicky labilní. Kvůli tomu neměl nikdy ani žádný pořádný vztah s holkou. Většina jich to dokázala vydržet měsíc, maximálně dva. Ty holky ho měly rády, ale nebyly schopné to unést. Věděly, že dřív nebo později by se zhroutily taky.
Měli jsme s bráchou takový zvyk; říkali jsme tomu pálení. Vždycky, když ho nějaká holka nechala, jsme vzali všechny věci, co po ní Vinnymu zbyly: fotky, dopisy, obrázky, básničky… a všechno jsme to spálili. Popel jsme nasypali do nějaké krabičky a na to nalepili kapesníček s jejím podpisem. Vinny ho dával každé k podpisu hned, jak s ní začal chodit (samozřejmě jí neřekl, proč). On věděl dopředu, že žádný z těch vztahů nemá budoucnost. Urničky s popelem jsme pak skládali za křovím na zahradě. Vincent tam na ně občas chodil vzpomínat a brečel nad nimi jak nad zesnulými na hřbitově.

Když jsem se pak viděl s tátou, dal mi kapesníček, na kterém bylo napsáno Vincent. „To měl
u sebe, když skočil z toho okna….“ řekl a spadl do křesla se slzami v očích.
Nebyl jsem si jistý, že to tak určitě chci, ale vzal jsem všechny Vinnyho fotky, co byly
v mém nebo Vincentově pokoji, všechny dopisy, básničky, obrázky, co měl Vincent ve svém pokoji a všechno jsem to spálil. Sledoval jsem ty šlehající plameny a bylo mi strašně smutno. Moc mi chyběl a nedovedl jsem si to bez něj dál představit. Myšlenky na sebevraždu jsem ale zavrhnul už kvůli tátovi. Nemoc mu vzala ženu, kterou miloval a teď jeho syn odešel dobrovolně. Zbyl jsem mu jenom já. Musím ho podržet a společně se přes to musíme dostat.

První týdny a měsíce byly nejhorší v mém a asi i tátově životě. Když zemřela maminka ,bylo to taky strašné, ale tehdy jsme na to byli tři a Vincent nám tehdy dodával sílu, tehdy to
v sobě statečně dusil a to on byl v těch dobách hlavou rodiny. Bral to jako svou povinnost.
O to hůř to nesl později. Všechen pláč, co potlačil tehdy, přicházel v návalech později, až to jednou bylo silnější než on. Teď tu nebyl. Zůstali jsme s tátou sami dva v najednou ohromě velkém bytě, z jehož prostoru plného samoty nám oběma bylo zle.
Pak přišel zlom.
Táta si našel přítelkyni a najednou to byl jiný muž. Plný elánu a svěžesti. Jmenovala se Hanka, byla stejně stará jako táta a i já jsem si jí postupem času oblíbil.
Jednoho dne mi táta oznámil, že se přestěhujeme. Byl jsem rád. Chtěl jsem to opustit. Ve vzduchu zde stále bylo cítit cosi, co ve mně stále budilo melancholii a depresi. Jediné, co jsem si s sebou odnésl, byla ta krabička s popelem po pálení vzpomínek na Vincenta.
Nesl jsem si jí a odcházel, táta ještě házel do beden poslední věci. Bylo mezi nimi i něco po Vinnym. Zahleděl se do nějakého papíru, chvilku se zamyslel a pak se zeptal: „Neměl tys být tehdy na francouzštině?“
Chvilku jsme měli oba ve tváři rozpačitý výraz, ale pak jsme se na sebe zase po neskutečně dlouhé době usmáli.