Letní odpoledne

Je krásné sobotní odpoledne. Slunce vystoupalo vysoko nad lesy a u malého rybníčku v údolí, začíná být opět rušno.  Rybníček nevyužívají jen rybáři, ale z druhého břehu k němu chodí lidé z nedalekého okolí, aby se osvěžili během horkých letních dnů.

Sedí tři staříci maskovaní zeleným rákosím pod starým mohutným dubem, s nahozenými udicemi. Tři docela obyčejní chlapíci, kteří spolu drží za jeden provaz po celý život. Trio jmen Josef, Jan a Alois zná široko daleko snad každý.

„To je dneska zase hic.“, promluvil Alois do cvrkotu kobylek, které poskakují ve vysoké trávě.

„Máš recht. Tak aspoň, že je tady plno hezkých žab, když ryby neberou.“, pokračuje Josef.

„Ty mrchy mi už hrajou na nervy. Den co den to tady poslouchat“, rozčiluje se hned Jan.

„Kdo tady mluví o obojživelnících?“, zasmál se Josef.

„Tvoje stará ti zase povolila provaz co?“, zapojuje se znovu Alois.

„Ba ne, drží si mě na krátko jak psa na řetězu. Prej chytám druhou mízu.“.  

 

Krátkou debatu přeruší společný smích.

Všichni kapři připlavali ke druhému břehu, protože je na druhé straně vyplašily letní radovánky. Pohupují se u hladiny téměř bez pohybu. Jako kdyby si dneska řekli, že je jim jedno jestli je rybáři budou chytat na háček nebo do dlaní.

Josef vezme do ruky dalekohled a pozoruje krásu českých žen v povzdálí. Po chvíli vyndává z kapsy kapesník, aby si otřel orosené čelo.

„Takový krásy sem neviděl ani nepamatuju.“, mlaskne Josef.

„To zase koukáš na ty mladý holky K…?“, udiveně na něj zírá Alois.

„Kdo by se nepodival.“

„Puč mi to, ať z toho taky něco mám.“, vyhrkne netrpělivě Jan.

„Chceš se kouknout na tu rozvedenou třicátnici?“, směje se Josef.

„Takovou ženskou mít, tak si žiju jako král.“, povzdychne stařík s dalekohledem.

„Zato ona by to s tebou chytla.“, začnou se mu oba smát.

„Za ní bych z hospody chodil pro ty facky dobrovolně.“

 

 

 Jeden po druhém přehazují udice s návnadou. Zpoza lesů se vleče závoj kupovitých mračen.

„ Bude lejt.“, zbystřil Jan.

„Už je to potřeba, to dusno je hrozný.“, pokyvuje Alois.

„Musim jít. Máme na louce seno a stará mě už beztak vyhlíží z okna s nervama v kýblu.“, promluví třetí.

„ No my už taky pudem viď Alois?“

„Jen si zbalim vercajk a deme."

 

„Tak večer chlapi.“, rozloučil se Josef.

 

Všichni se pomalu rozcházejí.