Slzy

Ležím v posteli. Už 3 hodiny se snažím usnout. Marně. Očima sleduji hvězdičku, kterou mám nad postelí. Svítí osaměle do tmy tím mdlým zeleným světlem. Při pohledu na ni se cítím taky hrozně osamělá a smutná. Je půlnoc. Jsem sama. Dneska jsem dostala kopačky. Nepřišel. Neodpovídá na zprávy. Nic. Nejsem blbá, abych nepochopila, že je konec. Samozřejmě, nemá čas. Zapomněl. Znám ho už dost dlouho na to, abych věděla, že má jinou. Chtěla bych brečet. Tak moc si to přeju. Tak usilovně, že vím, že se mi to nesplní. Neumím brečet. Zdá se to jako prkotina. Komu by vadilo, že neumí brečet? Spíš naopak. Má to hodně výhod.Nevypadám jako slaboch u smutných filmů, u loučení, u rozchodů... Ale není to tak. Všechno bolí mnohem víc, než normální plačící lidi. Lidi se slzami. Lidi s city. Jak já jim závidím. Nejsem bezcitná. Jen to všechno cítím jinak, než ostatní. Něco prožívám víc a něco vůbec. Je to prokletí. Do sluchátek mi zní Poison od Alice Coopera. Ačkoliv to snad ani nejde, tak se cítím ještě o něco hůř. Zavírám oči a modlím se. Za jednu jedinou slzičku. Za jednu pitomou slzu, která bude první za několik měsíců. Jak dlouho jsem vlastně nebrečela? Čtvrt roku? Půl? Zavzpomínám. Naposled to bylo kvůli ní. Pomlouvala mě. A já to slyšela. Bolelo to. Tenkrát slzy přišly samy. Bylo toho na mě moc. Ani jsem se nemusela snažit. Narozdíl od teď. Přitom teď jsou slzy mnohem víc namístě než předtím. Při vzpomínce na jeho zatracený ksicht ucítím vlhkost v koutku oka. Nikdy by mě nenapadlo, že vzpomínka na ten nejhezčí obličej se zářivýma, zdánlivě nekonečně hlubokýma modrýma očima mě dokáže rozbrečet. Jedna jediná velká slza se mi nahromadila v oku a potom se převalila přes okraj dolního víčka a valí se dolů po tváři. Zvláště to lechtá. Dalo by se to přirovnat ke stékání kapky krve po rozřezaném zápěstí. Potom skápne na polštář a zanechá tam důkaz o mě slabosti. Ta slza i krev. Ty dvě malé skvrnky leží vedle sebe jako milenci. Kapka krve je trochu rozpitá a vypadá jako by natahovala k slze ruku. Jenže slza se stejně vypaří. Pochop to kapko krve... Stejně zůstaneš sama. Jenže i tak ta sůl v polštáři zůstane. Nic neodejde aniž by za sebou něco nezanechalo. Ani nikdo... Zajímalo by mě, jestli se ten pitomec cítí stejně jako já. Asi ne. To on nechal jít mě. Chtěl to tak. On měl na výběr. Narozdíl ode mě. Hvězda na stropě pomalu zhasíná. Nebo se mi zavírají oči. Nebo obojí...