Starý klavír

Ten starý pán, který každý den seděl na zemi starého nádraží, hned vedle opuštěného klavíru, mě zaujal hned napoprvé. S tím klavírem tvořili obrázek smutného stáří. Co dříve bylo zářivé, dnes už bylo obroušené, zašedlé a co kdysi působilo majestátnost dnes byla spíše kostnatost.Vždy jsem proběhla kolem nich pomalu v trisku, protože klavíristé a obecně hudebníci jsou živočichové roztržití a pro mě, jako pro věčně nestíhajícího moulu to platilo dvojnásob. Přesto mě to vždy k nim táhlo a já si přísahala, že se někdy zastavím.

To někdy, nastalo až jednoho podzimního odpoledne, kdy venku bylo sychravo a já musela čekat na svůj spoj. Skočila jsem ještě do pekárny popadla první bagetu, co mi přišla pod ruku, a už si to šinula ke klavíru. Zasedla jsem za starý klavír a rozehrála se na Měsíční sonatě. Starý pán jen dál smutně hleděl před sebe. Pak jsem zahrála ještě jednu skladbu od Čajskovského, položila bagetu před starého pána a rychle šla na své nástupiště. Tak sem to opakovala každý den, vždy tam seděl. Už mi k tomu klavíru patřil. Byli takový můj denní rituál. Jednou, byla už zima, jsem přišla ke klavíru s opelichanou dekou, kterou už náš mrtvý pes nepotřeboval a zase začla hrát.

Najednou ten pán, ke mně promluvil. Mluvil starým unaveným hlasem, mluvil o svém příběhu. O tom, jak měl manželku a syna, jak jeli z dovolené. A nabourali. Jediný on přežil jen se zlomeným žebrem a otřesem mozku. Jeho nejbližší na tom, ale byli hůř. Protržená plíce, otok mozku, natržená játra. Při životě je udržovaly jen přístroje. Šance na uzdravení? Nula. Přesto je nikdy nechtěl odpojit. Všechno však bylo drahé a muž musel vše prodat. Prodal vilu, auto, chatu, po čase nebylo však co prodávat. A on se s nimi musel rozloučit. Nezbylo mu nic...

A tak, tu sedí každý den a topí se v šťastných vzpomínkách. V hřejivých úsměvech, ve vzpomínkách na dětský smích, na vůně nedělních obědů, na teplé tělo milované ženy v náručí. Jeho řeč mě dojala, najednou jsem nebyla na rušném nádraží, ale seděla jsem s ním u dvou postelí v nemocnici a po tváři mi stékaly slzy soucitu. Soucitu nad starým mužem. Přestala jsem hrát podala mu deku a utíkala pryč. Tu noc jsem celou proplakala. Několik dní jsem se u klavíru neobjevila. Až po týdnu jsem našla znovu odvahu čelit tak smutnému příběhu.

Vstoupila jsem do nádražní haly, koupila bagetu a šla ke klavíru. Starý pán ale nikde nebyl. Seděla jsem u klavíru hodinu, dvě, tři. Starý muž však nepřišel. Bylo pozdě, a tak jsem šla. Druhý den jsem zase šla ke klavíru a nikdo tam nebyl. Čekala jsem na něj, on už ale nikdy nepřišel. Nikdy jsem nezjistila, co se s ním nakonec stalo, ale dodnes na něj vzpomínám a slzy mě pálí v očích při vzpomínce na jeho smutný pohled a na slova, která mi řekl s takovou bolestí v hlase. Kolem klavíru jsem chodila ještě asi půl roku. Než i ten někdo odklidil. Prý ho rozkopali nějací opilý vandalové. A tak zkončil příběh dvou stáří...