Pomsta pavoučího krále

Pomsta pavoučího krále

     Jé, vy ale máte velikou pavučinu!, ten obdivný hlásek patřil pětileté vnučce sousedky, kterou jsem pozvala na kafe. Kde?, zeptala se sousedka a zkušeným okem prohlížela všechny rohy kuchyně i obýváku. Támhle, ukázala holčička do rohu kuchyně nad kuchyňskou linku. No, jo, ta je opravdu velká, zkonstatovala sousedka a v tu chvíli mě to pozvání hodně zamrzelo . . .

     Celá vesnice si totiž již zítra bude povídat: je to strašná šmudla! Neuklízí, jak je rok dlouhý, přihodí jedna.  Jo, a slepice jí chodí jen tak po baráku, přihodí druhá. Neříkej, fakt, já myslela, že oni slepice nemají? podiví se třetí. Čtvrtá: no, i kdyby neměli, tak to mi nikdo nevymluví, že je to strašná šmudla, vrátila se tak k původní informaci. Ach jo, budu muset manželovi sdělit, že se nedá nic dělat a nejspíš se budeme muset v blízké době odstěhovat :-(.

     A to všechno kvůli té jedné pavučině v rohu nad kuchyňskou linkou . . . A máš tam pavouka?, chtělo děvčátko pokračovat v tématu, které je zaujalo. No, jo, určitě tam nějaký bydlí. Co jsem měla dělat, když už se stejně nedalo nic dělat! Tam nebydlí pavouk, zase to roztomilé dítě. Jak to, vždyť teď jsme si řekly, že jo, byla jsem zmatená. Ne, tam nebydlí obyčejný pavouk!, tam bydlí pavoučí král!, zasmála se holčička. Ach tak, máš samozřejmě pravdu, v takové veliké pavučině musí bydlet pavoučí král. Holčička byla s návštěvou u nás nadmíru spokojena. Myslím, že bude chtít přijít brzy zase!

     Zato já jsem měla po náladě. Koukala jsem na tu pavučinu v rohu nad kuchyňskou linkou. Samotné mi vlastně nebylo jasné, proč jsem ji už dávno nesmetla? Jo, pavouci, přinášejí štěstí. Možná tedy proto, přemýšlela jsem. Cha, jen si to přiznej, nechtělo se ti na žebřík, smál se mi můj druhý hlas. Copak za to můžu, že se bojím výšek? Každý má nějakou fóbii, to je dneska moderní. Tak já mám prostě fóbii z výšek. A řekni, z jakých výšek, nemohl se smíchy udržet můj druhý hlas, no, řekni to! Bylo to tak, všechno co bylo půl metru nad zemí, už pro mě byla výška :-(.

     Tak teď to aspoň víte, že to není tak jednoduché. Pavučina v rohu nad kuchyňskou linkou se jemně chvěla a byla vlastně moc hezká. Jo, je to prostě taková naše hezká přírodní dekorace, rozhodla jsem se, nelézt na ten žebřík . . .

     Asi za týden jsme u nás měli řemeslníky a pozvala jsem je na svačinu. Ty jo, řekl ten mladší, ta ale je! Co?, nevěděl, co myslí, ten starší. No, přece ta pavučina támhle v rohu nad kuchyňskou linkou! Jo, hm, a víte, co paní, my vlastně ani nemáme hlad, my máme s sebou rohlíky. Vstal a táhl toho mladšího ven. Byla jsem rudá až za ušima.

     Večer přišel syn. Hele, ukázala jsem na prázdné místo v rohu nad kuchyňskou linkou. Ty ´ s ji zničila! Tu pavučinu, co tu s námi byla asi rok?, překvapeně zvolal. No, já ji původně nechtěla zničit, chtěla jsem ji jen opatrně přenést někam, kde nebude tolik na očích. Jenomže se nějak zacuchala a . . . zkrátka je pryč. Ať si to prostě udělá jinde, ne? obhajovala jsem svůj čin i před manželem. No, když myslíš, ale byla fakt hezká, překvapivě dodal manžel . . .

     S dcerou jsem celou událost neprobírala. Byla jsem přesvědčena, že by mne podpořila. Znala jsem její názor všeobecně na hmyz. Poté, co se jí na táboře po bodnutí vosy, zvětšila noha třikrát a museli ji táborníci do konce prázdnin nosit na rukou, tento přírodní druh opravdu nemusí!

     Neříkám, že mi tam ta pavučina nechyběla. Taky jsem si na ni už zvykla. Ale takový je holt už ten život, plný změn a je jen na nás, jak se s nimi dokážeme vypořádat . . .  No, přiznám se vám, že tohle moudro není tak docela z mé hlavy. Četla jsem to zrovna nedávno  v jednom odborném psycho časopise. Hihi. Jenomže to jsem v tu chvíli netušila, že mě to „hihi“ hodně brzy přejde! . . .

     Další den otevřeným oknem do našeho příbytku vletěla masařka. Znáte masařky, jsou velký, černý, kovově se třpytí a příšerně bzučí. Snažili jsme se jí co nejdříve vypudit, což se nám ale podařilo až k večeru. Uf, to bylo ticho. Ten zvuk je opravdu příšerný! Úplné mučení!

     Masařka sice vylétla, ale zanechala nám tu překvapení. To ráno mi cosi prolétlo těsně kolem obličeje a zabzučelo. Bzučení sílilo. Když jsem se rozhlédla po kuchyni a obýváku, všude - ale opravdu všude létaly malé masařky. Bylo jich určitě sto! Létaly jako šílené a já taky zešílím, prolétlo mi hlavou, jestli se něco hned teď nestane.

     Kde jsi? vykřikla jsem zoufale. Kde jsi?, běhala jsem po místnosti. Proč nevylezeš? Kdyby mě v ten moment někdo uviděl, sanitka už by byla na cestě. Kdyby se mě pak někdo zeptal, koho že to hledám, normálně bych mu odpověděla, že přece pavoučího krále! Aha, on na to, tak to je na kazajku.

     Jenomže nikdo nepřišel, nikdo nevylezl. Byla jsem na to sama! Popadla jsem staré dobré noviny. Ale můj postřeh není moc dobře vyvinutý, na rozdíl od jiných oblastí, kde jsem samozřejmě vyvinutá dobře. Za hodinu jsem trefila dvě mouchy. Byla jsem strašně unavená, mouchy asi taky, protože si posedaly na moje krásné čisté záclony a hodlaly tam přespat.

     Když už to se mnou vypadalo dost špatně a pomalu jsem se smířila s tím, že zítra tu budu létat a bzučet s nimi, vzpomněla jsem si na jeden legrační vynález. Vypadalo to jako tenisová raketa, ale nebyla to obyčejná tenisová raketa. Uvnitř byly tužkové baterie, a když se zmáčklo tlačítko, tak tou raketou projela elektrika! Byl to zabiják! Přesně to jsem potřebovala. Pak už to šlo ráz naráz. Nikdy jsem tenis nehrála, ale viděla jsem, že jsem velký talent. Muchy padaly jedna za druhou a asi se dost divily. Myslely, hlupačky, že bude zábava!

     Vidíš!, euforicky jsem vykřikla do prostoru. Ani tě nepotřebuju, pavoučí králi! Ještě jsem nedořekla větu a v raketě došly baterky. Jiné jsem neměla . . .

     Šla jsem spát. Zamotala jsem se pevně do peřiny, hlavu jsem si pevně přikryla polštářem, oči jsem pevně zavřela. Když nic neuvidím, když nic neuslyším, když nic neucítím, tak to vlastně neexistuje, přesvědčila jsem sama sebe a hned mi bylo líp. Ještě, než jsem usnula, zašeptala jsem pokorně: promiň, promiň, promiň . . .

     Jé, vy ale máte velikou pavučinu!, vypískla nadšeně sousedčina vnučka při další návštěvě. Viď, že je krásná, ta je úplně nová čerstvá! Pavoučí král si ji upletl docela nedávno. Kde?, zeptala se sousedka a koukala na prázdný roh nad kuchyňskou linkou. Přece támhle, ukázala holčička na protější roh v obýváku. Taky jsme na ni pyšní, mimochodem, obrátila jsem se na sousedku, nádherná dekorace, nemyslíte? . . . :-).