Šmejd - 1. část

Šmejd

     Bylo to k vzteku! Stál tam jak ten solnej sloup a vůbec nevypadal, že by chápal, co po něm chci. Zato já věděla moc dobře, co chce on. Zas další peníze, co? Kolik? No, kolik? Ty ses snad dočista zbláznil, naposledy jsem ti je dala minulý týden. To už jsi zapomněl, co? To už nevíš, co? Když něco chceš ty, tak to dáš vědět, to jo. Ale když něco od tebe potřebuju já, tak to děláš jakoby nic! Copak jsem ti už nedala dost? Už nemám, vidíš to? Jenom velký papírový, a to teda, sorry, fakt nedám! S každou uběhlou vteřinou se můj vztek násobil, takže budu-li tu stát ještě deset minut, naroste do ohromnejch rozměrů. Jsem holka temperamentní. Hrozí tedy nebezpečí, že od slov přejdu k činům! Ale zkusím to ještě po dobrém: Ty šmejde, šmejdskej . . .

     Asi bych tady na náměstí neměla tak hulákat, ale už mě to prostě vytočilo. Kdyby to bylo jen občas, ale ono je to pravidelně skoro každej měsíc. Už ode mě nic neuvidíš!, řvala jsem.  Co jsem do tebe už nastrkala! Sem snad ňáká banka? Ani to s ním nehlo. Byla jsem rozžhavená doběla. Nemohla jsem si pomoct. Ty prostě jenom furt brát a brát a brát! Ale takhle, to, milánku, v životě rozhodně nefunguje. Když dostáváš, musíš taky něco dávat! Ale ty ne, ty si jen futruješ to svoje panděro a – prásk - praštila jsem ho. Jen to zadunělo. Paní, uklidněte se, ozvalo se za mnou. Nějaká starší paní se na mě pohoršeně dívala. Trochu se podobala babičce od Boženy Němcový, ale určitě to nebyla ona, protože „ta“ by mě pohladila laskavým slovem a určitě by pochopila moje zoufalství.

     Ani jsem si nevšimla, že se kolem vytvořil hlouček zvědavců, kteří čekali na to, jak se to vyvine dál. No, co koukáte? Nevidíte, že mám pravdu? Obrátila jsem se na ně. Myslím, že většina byla na mé straně. Určitě s tím také měli svoje zkušenosti. No, to je pravda, že je v životě vždycky něco za něco, postavil se na mou stranu padesátník, co se podobal mému profesorovi matiky. Ale jo, já taky souhlasím, je to nespravedlivý, usmál se na mě jiný muž asi mého věku. Docela sympaťák. Na něho se zase usmála jedna dívčina, kterou ale za ruku držel její kluk. Hm, ale myslím, že z něho stejně nic nedostanete, dodal ještě. Kdyš nešce, tak nešce, zašišlal trochu starý pán a pokrčil rameny. To já bych už na to neměla nervy, přidala se se svojí troškou do mlýna paní, co vypadala na finanční úřednici.

     Jenomže kdyby vy! jste věděli, o kolik už mě připravil prachů, tak byste si to už taky nenechali líbit!, vypálila jsem na ty, co ještě nebyli se mnou. Hodně?, zeptal se „Profesor“. No, jsem přesvědčená, že kdybych to spočítala za všechna ta léta, co mě odíral, tak už jsem mohla být v Karibiku! „Profesorovi“ spadla brada a „Babička od Boženy Němcový“ vykulila oči. Hm, tak to je teda blbý, v Karibiku by vám bylo líp, zase se na mě usmál „Sympaťák“. Vykašlete se na to, radil mi kluk. Ale Romíšku, ať si to paní rozhodne sama, řekla mu dívčina. No, jo, to je fakt, Prdelko, je to její boj, potvrdil Romíšek a děvče se začervenalo, protože Romíšek zjevně prozradil něco z jejich intimních chvilek. „Úřednice“ si toho také všimla a znechuceně se ušklíbla.

     Ale já už toho mám dost, převzala jsem zase iniciativu. Nemá tu někdo náhodou nůž?, a obrátila jsem se na hlouček, který se stále rozrůstal. Proboha, na čo nůš?, vylekal se „Starý pán“, nestačila by moje hůl? Ne, na toho šmejda se musí tvrdě! Najednou jsem si vzpomněla, že nosívám v kabelce šroubovák. Sláva!, mám šroubovák, oznámila jsem kolemstojícím. Když jsem ho z tý kabelky šťastně vylovila, „Úřednice“ odskočila dva metry ode mě. Neblázněte, ozval se „Profesor“, nemůžete všechny konflikty řešit takhle násilím. Kam by ten svět došel? Romíšek a Prdelka skoro vyprskli smíchy: A von jako někam kráčí, hihi? Hele, pán má pravdu, zapojil se „Sympaťák“. Víte, jak tohle dopadne? Kdo na to doplatí? Vy! Ty prachy z něho stejně nedostanete, ale „tohle!“ a ukázal na můj šroubovák, vás dostane do lochu!

Pokračování zítra :-).