Šmejd - 2. závěrečná část

     Když viděl, že se mi ruka se šroubovákem zachvěla, pokračoval. Co kdybych vás pozval na kafe? Nebylo by to lepší? Prdelka na mě závistivě koukla. Romíšek asi neměl všech pět „P“. . . Ale jo, proč ne, když jsem si v hlavě srovnala, že jsem momentálně bez závazku, kterýho jsem minulý měsíc vypakovala ze svého bytu. Ale jen si tady ještě něco dořeším a zvedla jsem šroubovák k přesně mířený ráně. Ne, chytl mi „Sympaťák“ ruku v poslední chvíli. Ještě jsem vám zapomněl něco říct. Mám totiž rozbitý auto. A co já s tím?, vůbec jsem to nechápala. No, a protože nejbližší věznice je odtud asi sto kiláků, nemohl bych vás navštěvovat. Hlouček se začal pochichtávat. Zřejmě je zaujala i naše konverzace.

     Přece mu ty prachy vážně nenechám?, zeptala jsem se už váhavě tak nějak všech. Hlouček krčil rameny. Jen „Úřednice“ navrhla, že by se pro jistotu měla zavolat policie, protože tohle, co se tady děje, už je trochu přes čáru. Klidně, zavolejte policii, byla jsem pro. Aspoň se to všechno prošetří a já budu mít po těch letech stresu konečně klid. Jo, policajty, policajty, ozvalo se radostně asi čtyřleté dítě a plácalo ručičkama o sebe. Vydávalo to docela legrační zvuk. Zdálo se, že pro policajty jsou tu nakonec všichni. Bude vzrůšo, špitla do ucha Prdelka Romíškovi. No, já nevím, jestli to není zbytečné, prohodil „Sympaťák“. Ale „Profesor“ i „Starý pán“, co se rád díval na detektivky, byli taky pro zákon.

     Teď mě ještě něco napadlo, svěřila jsem naší skupině. Co chcete dělat?, zeptal se se zájmem Romíšek. Jen aby to nebyla nějaká hloupost, zanotovaly si „Babička od Boženy Němcový“ s „Úřednicí“. Ne, není to blbost. Mohlo by to vyjít!, vykřikla jsem radostně asi tak jako před chvílí to nevinný dítě. Je tady někde, ksakru, kamera? Jo, támhle, ukázal holí „Starý pán“. Bezva, otočila jsem se na tu potvoru a zřetelně a nahlas vyslovila: Tak co bude? To čekáte, až tady zapustím kořeny?  Anebo někdo odtamtud zvedne zadek a půjde konečně spravit ten blbej automat? To si mám ten blbej parkovací lístek snad namalovat sama? . . .

      A ještě jsem chtěla něco dodat o blbejch kamerách a blbejch předpisech, že když jako teď vodsuď vodejdu, tak až se vrátím, tak tam na tom mým autě určitě bude ta blbá botička a já budu muset zaplatit tu blbou pokutu, ale . . . K tomuhle jsem se už nedostala, protože mě něčí ruka táhla z náměstí pryč. V tom fofru, jak mě ten dotyčný táhl tím překvapeným hloučkem, tak jsem si nevšimla, jestli mě táhne pryč Romíšek, Prdelka, Profesor, Starý pán s holí a nebo Úřednice, či Babička od Boženy Němcový.

      Až za rohem jsem si vydechla a zjistila, že to je – Sympaťák! Co je?, docela mě naštval. Vy jste mi přerušil tok mých myšlenek. Tak to teda promiňte, ale já mám opravdu to auto rozbitý. Váš tok myšlenek by zřejmě ještě pokračoval dodatkem o blbých policajtech, blbým systému a kdoví čím ještě, a to jsem už nemohl dopustit. Hele, vy mě vidíte do hlavy? Přesně tam jsem chtěla v tom mým monologu dojít. No, do hlavy vám sice nevidím, ale tak trochu představivost mám. Jsem totiž policajt :-). A když mi teda asi k jeho radosti konečně došla řeč, tak pak došlo i na to kafe a . . . po nějaký době jsem už měla zase nějakej ten závazek . . . :-). Jo, a to auto už máme spravený . . . :-).