Závislost - 1. část

Závislost

     Zase studená večeře?, procedil skrze zuby muž. To už je tento týden potřetí, dodal naštvaně. Po čtvrtý, opravil ho náš syn. Blejskla jsem po něm očima. To byla určitě pomsta za to, že jsem mu tento týden nepřišila ten knoflík.  I dcera se na ty párky s hořčicí tvářila všelijak. No, jo, ta její zdravá výživa! No, bóže, tak jsem jí tento týden nedala klíčit to její zrní! Jsem prostě měla nějaký důležitější věci na práci. Taky můžu mít nějaký to tajemství, i když to přece žádný tajemství ani není, no.  V naší kuchyni to ale vypadalo na blížící se konflikt, jehož intenzitu a rozsah jsem si zatím nedokázala plně představit. Ale pro mě to nevypadalo moc dobře. Zkrátka všichni byli proti mně! :-(

     A hlavně jsem netušila, že nejhorší na mě teprve čeká. Obvinění! Když teda nakonec přece jen zblajzli ty studený párky, pořád za tím stolem seděli a seděli. Jindy se vždycky rozprchnou po svým a dneska ne. Sedí a mlčí. Voni, ty párky nebyly dobrý?, zamumlala jsem smířlivě. Ne, maminko, o ty párky dnes opravdu nejde. My máme něco důležitějšího, co musíme spolu probrat, začal muž.  A co jako? Dělala jsem, jako že nemám páru, vo co jde? No, však ty víš! Začala jsem tušit, odkud ten vítr fouká, jen jsem se podívala na milou dcerunku! Hm, tak opravdu i ty, dcero? . . .

     Maminko, že jsou studený večeře, dobrá, pokračoval manžel. Že není vypráno, dobrá. Že ale nemám ani jednu vyžehlenou košili do práce a kvůli tomu se o mě začíná šuškat, že mám doma problémy, to už je přece jen příliš! A voni nakonec mají pravdu! My si to musíme přiznat! My se musíme podívat té pravdě statečně do očí! Jsi prostě  z á v i s l á   ! Už to bylo vyřčeno a teď se to hrozné slovo vznášelo kuchyňským prostorem sem a tam a hledalo, ke komu  vlastně patří. Přistálo na mý hlavě, samozřejmě :-(.

     A už je to tady. Dcera mě fakt práskla! A já bláhová myslela, že my holky držíme spolu. Ne, je vidět, že v dnešní době není žádná koalice jistá! Lidi se na tebe můžou usmívat od rána do večera a pak tě, až se smrkne, klidně hodí do Vltavy! Ach jo, a ještě je to dokonce rodina . . . Prosím tě, snažila jsem se tu situaci nějak zlehčit a rozhodila jsem rozšafně rukama: A kdo v dnešní době není!? Ty máš konkrétně závislost na jahodový knedlíky, ty, a ukázala jsem na syna, bys bez mobilu nepřežil na pustým ostrově ani hodinu. A ty, a ukázala na proradnou dceru a teď jsem si jako na potvoru nebyla s to vybavit nějakou její závislost . . . Jo, a ty se zase vážíš po každým jabku! Ha! A vy mě budete poučovat o závislosti!!!

     Ne, ty to s tím už přeháníš! Takhle to dál nejde, nedal se odbýt muž. A tati, mrkni na Terryho, upozornil ho syn. Co je s ním?, nechápal teď muž. No, je hubenej jak lunt! Takže ty už ani nekrmíš to ubohý zvíře?! Tak to je vidět, že je to s tou tvojí závislostí skutečně vážné! Hele, Terryho do toho netahej! Von už je starej, promiň Terry, a tak ho bolí zuby. Tebe, když tuhle bolely zuby, taky jsi nežr..  nejedl! Snad chápete, že jsem se musela bránit? Každým okamžikem totiž hrozilo, že mě buďto přivážou k topení anebo odvezou do nějakýho ústavu, a to jen proto, že občas sedím u compu!

     Tati, špitla potichu k otci moje dcerunka. To už asi zapomněla, s jakou láskou jsem jí před lety mazala opruzený zadeček! Zeptej se jí na tu skupinu!  Na jakou skupinu? Ty seš v nějaký skupině?! vyjel na mě rozčileně můj životní partner . . .

Pokračování zítra :-).