Klekánice

Léto patří mezi mé nejoblíbenější roční období. Krásné počasí s vodou na koupání v rybníku a spousta legrace s kamarády ze sousední dědiny. Nad takový příjemný čas prostě není. Říkají mi Lojza a je mi osm let. Pokaždé, když jsem si doma odbyl své povinnosti, směl jsem na požádání za svými kamarády užívat letních radovánek. Maminka mi, ale pokaždé důrazně opakovala, abych se vracel se zapadajícím sluníčkem domů. Pokud bych tak neučinil, našla by si mě Klekánice a odnesla s ostatními neposlušnými dětmi do svého doupěte. Už jsem slyšel všelijaké povídačky o nahrbené stařence s rozcuchanými černými vlasy s kápí na hlavě, ale moc tomu nevěřím.

Slunce pomalu klesalo ke vzdáleným kopcům a to byl jasný pokyn, abych se pomalu vydal domů. Dnes bylo ale tak krásné počasí, a tak příjemně teplá voda, že se mi vůbec nechtělo odejít.

„Kluci já už budu muset jít.“, nakonec jsem usoudil, že musím rodiče poslechnout.

„Neblbni, vždyť je do tmy daleko!“, zvolal kamarád Jirka.  

„Matka říkala, že pokud nepřijdu včas, tak si mě najde a odnese Klekánice!“

„Snad nevěříš těmhle povídačkám, které se vyprávěli už našim rodičům.“, Jirka se mu začne posmívat.

„Nevyzkoušeli jsme naší novou loďku a ty by si odešel.“, přidal se do rozhovoru Tonda.

 

Kluci mají pravdu, přeci se nic nemůže stát, když jednou přijdu o chvilinku později, pomyslil si Lojza. Čas rychle utíká a z vody se ozývá radostný výskot. Slunce se začíná schovávat za lesy a pomalu se šeří obloha. V kostelní věži se rozezvoní zvon, klekání, které má zahnat všechny děti. Všechny vylézají z vody, obléknou se a běží domů. Lojza je jediný, který u rybníka zůstal a musel za kopce do sousední dědiny. Teprve až nyní mu dochází, čeho se vlastně dopustil.  

„To bude doma výprask.“ Promluvil tiše do chladného večera.

Utíká urychleně k malé polní cestě, která vede k černým lesům. Čím dál víc se stmívá a Lojzovi se v hlavě rodí všelijaké bludy a obrazy strašidel, o kterých slyšel lidi vyprávět. Chlapce se zmocňuje strach a běží rychleji a rychleji, dokud nezačne lapat po dechu. Nakonec musí zastavit, aby si na chvilinku odpočinul. Stojí mezi černými stíny vysokých jehličnanů a zpytuje svědomí.

Po krátkém oddechu se chce vydat dál, ale cosi jeho úmysl zastaví. Slyší, že se někdo nebo něco pohybuje proti němu a rychle ustoupí z cesty osvícené měsícem, aby se ukryl ve stínu houštin.

Před jeho očima vystupuje tajemná černá postava, která pomalu míří k němu. Chlapec si promne oči, jestli ho nešálí zrak, stín se ale neustále přibližuje. Vysoká nahrbená postava o berličce, rozcuchané vlasy, které zakrývají tvář, zahalena od hlavy až po paty černým pláštěm.  Jen pod holýma nohama praskaly drobné větvičky.

Chlapec se krčí v houštině, aby neprozradil svoji přítomnost. Srdce mu bije jako zvon a do očí vyhrknou slzy. Nešťastně vzpomíná na slova matky, kterými se neřídil a tvrdě na to doplatil.

„Maminko.“ , zašeptal tiše a rozplakal se.

Jako kdyby tajemná postava zaslechla jeho slova, a zastaví se kousek před ním. Několikrát se ohlédne, ale po krátkém okamžiku pokračuje šouravým krokem vpřed.

„Klekánice!“

Chlapec naposledy zavzlykal, a jakmile se postava ztrácela ve stínu v povzdálí, vyběhl a za ničím se neohlížel, dokud nedoběhl domů.