Cuius culpa

"Jsi bledý," řekla Františku Servítovi žena, která neměla ráda Františkovu nečinnost, "měl bys jít na vzduch, sedíš celý dny doma."
František se na sebe podíval do zrcadla, vzdychl a šel do hospody. Jen tam vešel, dostal do huby. Hostinský mu zalepil ránu náplastí, František zaplatil pivo a vypadl ven. Na rohu upustil pětikorunu, kterou mu předtím vrátil hospodský, do kanálu. Když František pětikorunu vytahoval, křikl někdo fuj na psa. František se lekl, trhl sebou a zlomil si o litinu předloktí. Když si v lékárně kupoval dlahu, nemohl mluvit ani ukazovat, tak na magistru mrkl. Dostal pepřovým sprejem do oka. Vypotácel se na ulici, kde ho, napůl slepého, srazila dodávka.
V nemocnici František o všem dlouze přemýšlel. Nejdřív vinil dodávku, která jistě jela jako blázen. Magistra taky mohla být důvtipnější, ne taková netýkavka. Pepřové spreje? František se zhnuseně zahloubal. Ty by měli zakázat, kriminálníci mají beztak černé brýle.
František pokračoval v hlubinách. Za nějakou dobu dospěl k nezvratnému závěru, že si za všechno může sám. Neměl se dívat do zrcadla. Měl nechat pětikorunu hostinskému. Měl si vyrobit dlahu improvizovanou. (Tady ovšem František neuvažoval zcela správně.)
Na vedlejší postel mezitím přivezli člověka, kterého rovněž srazila dodávka. To Františka vrátilo na začátek úvah. Svět je nesmírně složitý.
Když ho druhý den přišla do nemocnice navštívit manželka, řekla mu, že je bledý. Přinesla mu pomeranč. Jenže loupejte pomeranč jednou rukou.
Svět je nesmírně složitý.