Štěstí

Podívala se na mě svýma jiskřivýma očima a zasmála se. Vcelku to byl smích naprosto nevinný, jakýkoliv kolemjdoucí by mohl dokonce prohlásit, že se dobře bavíme, ale já byl jiného názoru. Působila zlomyslně a zároveň smutně, prostě tak, jak to ani nedokážu popsat. Občas člověk má z něčeho takový pocit, který nedokáže zachytit obrazem ani popsat slovy, i když už se o to určitě spousta umělců snažila. Já měl tenhle pocit právě z ní. Ale vraťme se na začátek.

***

 

Nikdo jiný ji neviděl. Popravdě řečeno, možná ji viděli, ale já si nepřipouštěl, že tu byli i ostatní, kdo někoho jako ji potřebovali. Tenkrát mi to možná bylo dokonce jedno. Teď vám určitě zním jako arogantní blbec, který je zahleděný maximálně tak do sebe a svých potřeb, ale i důvod mého nezájmu o ostatní se vám pokusím vysvětlit.

 

V životě se stává, že v nejhorším potkáte osobu, kterou zrovna nejvíc potřebujete. No, to mně se rozhodně nestalo. Když jsem ji poznal, byl jsem klidný, všechno jsem měl tak nějak v pořádku a nikdo a nic mi nechybělo. A proto přišla ona. Bylo chvíli po Novém roce a já se zrovna pokoušel neuklouznout na zledovatělém chodníku, když mi zčistajasna někdo zaťukal na rameno. Ačkoliv jsem byl od přírody pěkně paranoidní, na ni jsem se jen otočil, jako bych ji celou dobu čekal. A ona se na mě culila a blonďaté vlasy jí vlály a zářily napadanými vločkami. Kanárkově žluté šaty, co měla na sobě, tvořily zvláštní kontrast s okolními závějemi sněhu a celkovou bělostnou krajinou. Byly tvořeny z pevné látky, jejich sukně byla kolová a sahala zhruba po kolena. Připadala mi spíš jako ztracená víla, než jako někdo, koho bych mohl potkat zrovna já a ještě ke všemu v mém rodném městě.

 

,,Ahoj. Můžu se připojit?" sdělila mi znenadání jemným hlasem, který zněl poněkud klidně k tak vesele vypadající osobě.

 

Přikývl jsem a zbytek cesty pokračoval bok po boku s ní.

 

,,Že je to ale pěkný den, viď?" pronesla zasněně a porozhlédla se po zasněženém okolí.

 

Musel jsem uznat, že to opravdu byl pěkný den. A to jsem si toho do té doby nevšiml. Sněhová břečka na krajích silnice nepůsobila tak špinavě, spíš hezky narušovala celkovou dokonalost stereotypního asfaltu. Štěrk rozházený po chodníku, i když skoro vůbec nepomáhal, teď vypadal spíš jako prapodivný posyp na ještě prapodivnějším dortu. Šedé domy se na mě usmívaly a pozorovaly mě skrz žlutě vybarvená okna. A já se na ně taky usmál.

 

,,Zima je moje nejoblíbenější roční období," řekl jsem zničehonic, i přestože jsem ještě před hodinou na mráz nadával.

 

,,A co jaro? Není jaro lepší?" zeptala se mě, ale poznal jsem, že odpověď už dávno znala. A já teď taky.

 

,,Jaro je úžasné stejně jako zima. Stejně jako podzim, stejně jako léto. Bylo by těžké se rozhodnou, jaké z nich je nejlepší." Jakmile jsem ta slova vyslovil, souhlasně přikývla.

 

,,Ještěže se o tom nemusíme rozhodovat. Kam míříš?" pokračovala v konverzaci tak plynule a uvolněně, že i já jsem se pro jednou cítil být svůj a nenervovaný.

 

,,Jdu domů."

 

,,To se máš. Zima je ještě hezčí, když jsi v teple a můžeš jen pozorovat, jak sněží."

 

Zahli jsme za roh, kde byl chodník ještě méně udržovaný a sníh nám křupal pod nohama.

 

,,Až tam dojdu, pravděpodobně si udělám čaj a u okna si budu číst," sdělil jsem jí a sám jsem se v duchu divil, kde jsem tenhle nápad vzal. Nechtěl jsem náhodou pracovat?

 

Podobně ničím nerušená konverzace pokračovala až ke dveřím mého domu. Vstoupili jsme do cihlového stavení a společně se vydali nahoru po schodech.

 

,,Mám jít opravdu s tebou?" Poprvé jsem v jejím hlase zaslechl nejistotu.

 

,,Samozřejmě," odpověděl jsem přesvědčeně, ale její chování mě trochu vyvedlo z míry.

 

Nechtěl jsem, aby odešla.

 

Odemkl jsem dveře od mého bytu a pobídl ji, aby šla dovnitř. Jenže jakmile vešla, vločky v jejích vlasech se roztekly a světlo z jejích očí zmizelo. Šaty dokonce nabraly šedivější nádech a nezářily tak jako venku. Rozhlédl jsem se po chodbě a všiml si papírů do práce, které tu na mě tak velkolepě čekaly.

 

,,Radši bych měla jít," špitla a proklouzla kolem mě až k východu.

 

,,Počkej!" zavolal jsem na ni, ale co mi to bylo platné, když už se rozhodla.

 

Nebylo možné změnit její rozhodnutí.

 

Šel jsem do kuchyně a zapnul sporák. Když už nic, tak se alespoň najím. Do hrnce jsem napustil vodu, čekal, než se ohřeje a hodil do něho pytlík těstovin. Jenže když jsem dovařil, uvědomil jsem si, že hlad není to, co mi chybí.

 

Usnul jsem snad kolem desáté, což na mě bylo překvapivě brzo, ale neměl jsem náladu na večerní přemýšlení. Ráno jsem doufal, že ji potkám.

 

***

 

Otevřel jsem oči díky slunečním paprskům mířících mi přímo do obličeje skrz okno naproti mé posteli. Podíval jsem se po pokoji a očekával, že tu bude. Ale nebyla. Nebyla totiž nikde. Toho dne jsem ji už nepotkal. Ani v práci, ani cestou domů. Šel jsem spát a poprvé jsem poznal, jak moc jsem ji potřeboval. Možná to nebyla potřeba, nejspíš jsem ji jen chtěl a taková přání se nikdy nevyplní.

 

Trvalo celý týden, než jsem ji znovu objevil sedící v parku. Jantarově žluté šaty jí dopadaly až na zasněženou zem pod jejíma nohama. Usmívala se na mě.

 

,,Kde jsi byla?" zeptal jsem se ji a sám jsem se divil, jak zněl můj hlas vyrovnaně, přestože jsem na ni byl celou dobu od našeho setkání naštvaný.

 

,,Potřebují mě i jiní."

 

,,Není ti zima?" položil jsem jí další otázku s pohledem na jejích holých ramenech.

 

,,Místo, abych se zabývala tím, jaká mi je zima, se můžu zabývat tím, jak moc mám tyhle šaty ráda. Jdeme?"

 

Vzala mě do knihovny, do své oblíbené kavárny, prošli jsme celou ZOO a navzdory obrovské zimě jsem se dobře bavil.

 

Večer mě opět doprovodila až ke dveřím. Když se na prahu zastavila, znovu jsem znejistil a otočil se na ni.

 

,,Půjdeš tentokrát dovnitř?"

 

Namísto odpovědi v ní pohasl neviditelný plamen. I tak přikývla.

 

Když jsem vařil večeři, seděla u jídelního stolu a s úsměvem mě pozorovala. Když jsem jedl, byla naproti mě a vychvalovala chutnost rizota a úžasnost tak sladké mrkve. A když jsem chtěl jít pracovat, přemluvila mě a místo toho jsme se dívali na film.

 

Ráno jsem se vzbudil odpočatý, ale ona už tam nebyla.

***

Takhle to chodilo několik měsíců. Občas tam byla, občas ne. Když jsem ji potkal, měl jsem chuť ji mít pořád na očích a hlídat ji, aby se mi neztratila. Jenže některé věci nedokážeme ovlivnit, ať se snažíme jakkoliv a až po dlouhé době jsem přišel na to, že ji můžu vylákat jen svou vlastní trpělivostí a klidem.

 

Když jsem byl s ní, byl jsem jiný člověk. Smál jsem se, bavil se a dělal nepředvídatelné věci. Oslovoval jsem lidi na ulici a přál jim hezký den, sedával jsem na domovních schodech a hrál na kytaru, sázel jsem květiny na trávníky podél silnic a každou neděli jsme spolu odjeli z města.

 

Jenže jednoho dne nepřišla, i když jsem ji o to tak žádal a prosil ji, aby tentokrát zůstala navždycky. Nepřišla ani nazítří, nepřišla o týden později, až uplynul měsíc. Všemožně jsem ji hledal, trpěl jsem. Byla pryč a já měl strach, že místo, aby se mnou navždycky zůstala, navždycky zmizela.

 

Uplynuly měsíce a uplynuly roky, nakonec jsem ji opravdu potkal. Vrátila se jen tak, s věncem z pampelišek na hlavě, oblečená do šatů s tylovou sukní stejné barvy jako ty pampelišky.

 

,,Je neděle. Pojedeme se podívat k jezeru?" řekla a stejně jako tenkrát mě chytla za zápěstí.

 

A já se nezmohl na víc než na úsměv, který mi vydržel do té doby, než zase odešla. Tentokrát se mnou byla jen to odpoledne, ale mně to nevadilo. Věděl jsem, jak ji získat. A taky jsem věděl, že ji získám jen na čas, pak zase prchne a já ji budu muset získávat znovu. A proto jsem místo té horské dráhy zvolil možnost vyhýbat se jí. Kdykoliv jsem jen zahlédl žlutou barvu, byl jsem na pozoru. Asi mé napětí nějak vycítila, protože už opravdu nepřišla. Zato jsem ji častokrát zahlédl s jinými lidmi, většinou o mnoho mladšími než já sám. A to bych dříve přísahal, že se bavila jen se mnou a že jen co mě uvidí, za mnou přiběhne.

 

Chybí mi a hodně. A vím, že by mi moje mladší já dalo facku.