Anonym

Anonym

     Nemohl už to vydržet, a proto napsal ten dopis. Příšerně mu to lezlo na nervy.  Má snad taky právo na nějaký klidný bydlení  a ne věčně poslouchat ten jejich kravál. Samý hádky od rána do večera těch z prvního patra, do toho dětskej pláč. Byl slyšet hlavně ten chlap. Neznal ho, ale už ten jeho hlas nenáviděl.  Nechápal to. Proč teda ty lidi spolu žijou, když se pořád jenom hádaj?! Občas ji potkal na schodech. Byla docela hezká, jen taková tichá myška. Pořád oči sklopený - přitom moc pěkný, takový laní. Sotva odpověděla na jeho: dobrý den.

     A víte, že u těch dole byla tuhle sociálka? Bylo vidět, jak si to sousedka užívá. Nestál o žádné podrobnosti, přesto je musel vyslechnout, pokud se tedy nechtěl protlačit přes její kypré tělo. A to tedy nechtěl. No, a pokračovala. Tak vono to bylo takhle. Všiml jste si jí, že jo, taková šedá myš. No, vona prej chtěla vod něj vodejít už dávno, ale von nechtěl. Říkal, že kluka jí vezmou, protože ten byt je jeho a vona nemá kam jít a odmlčela se, aby se mohla nadechnout. A . . . vzali jí ho? polkl na sucho. To by vás zajímalo, co? Byla ráda za jeho reakci. Jo, vzali! Ale prej jí ho snad dají, až si sežene nějaký bydlení. Von ten její chlap byl - no, jak to kulantně říct - , ále co, no, prostě vožrala.

     Celou noc se převaloval ze strany na stranu a ne a ne z paměti vymazat ty její oči. Koukaly na něj ze všech rohů jeho mládeneckého bytu a vyčítavě žalovaly . . .  Jsem svině, řekl si ráno po probdělý noci, vstal a šel do práce. Když se vrátil večer domů, ty oči tam na něj zase čekaly. Asi se zblázním, pomyslel si. Musí něco udělat, rozhodl se. Zazvonil na tu kyprou sousedku. Jo, dobrej, nevíte, kam ta žena z toho prvního nakonec šla? Vím, vítězoslavně na něj mrkla.

     Ten dům stál až na konci ulice. Takový šedý nenápadný. Šedý dům pro šedou myšku, blesklo mu hlavou. Kdo jste, zeptala se podezřívavě žena, co mu přišla otevřít. Nejste její starej, že ne?, ujišťovala se. Ne, já jsem její známý. Ančo, máš návštěvu, volala někam do chodby. Když přišla, její laní oči se na něho nedívaly vůbec vyčítavě jen překvapeně. Dobrý den, pozdravili se rozpačitě. Já, chtěl jsem vám něco říct, začal a nebylo to vůbec lehký. Ten anonym, a chtěl pokračovat, když vtom mu skočila do řeči, vy o tom taky víte? Já - měla bych mu vlastně poděkovat. Cože? Já bych od něj asi nikdy neodešla.  Asi bych nikdy nenašla tu odvahu. Ale to všechno, odmlčela se, to všechno teď už bude dobrý. Já vím, jsem tady, nemám vůbec nic ani Petříka. Ale toho mi už vrátí, víte? A její krásný oči zářily do světa s takovou radostí a odhodláním, že se v nich nadobro utopil . . .

     Nešla byste se mnou na kafe? vypadlo z něj najednou, ani nevěděl jak . . . Šla, ráda . . .