Druhá šance

Poslední nadechnutí a už nejsi pánem svého těla, odlétáš pryč do neznáma a s sebou si odnášíš strach dálek i touhu po poznání. Byl jsi vyproštěn a již nesmíš se vrátit zpět nikdy. Nikdy je tentokrát absolutní slovo. Nedá se vyvrátit ani překroutit. Zůstaneš oddělen od světa lidí nevyvratitelné jest. Snad jen druhá šance.

Pomalu jsem otevírala oči a docházelo mi, že se něco změnilo.
Já už nejsem já. Svět není, co byl. Otevřu svá víčka dokořán a pode mnou není zem, pode mnou je mé tělo, mé vlastní tělo. Zhrozím se začnu křičet, ale žádná hláska se neline vzduchem, nijaká ozvěna. Mé tělo vychladá, je stále bělejší, snad zelenější. Třesu se, má mysl se chvěje.
„To má být smrt?Tak smrt znamená stát se ničím, vyprostit se z těla a to je vše? Nic víc?“ usmívám se, „vždyť to vůbec nebolí, nebolí a jsem tak volná. To jsem mohla pro pocti umřít dřív. Najednou můžu létat jsme jen myšlenkou. Nerozplynu se, že? Já chci zůstat. Vlastně ne, neměla jsem umřít. Chci jen zpět. Zpět. Počkat, co se mi stalo?“
Ležím zkroucená na dně rybníka.
"Utopila jsem se? Já si na nic nevzpomínám. Nepamatuji si nic. Slyšíte mě někdo? Já žiji, neumřela jsem. Zůstala jsem myšlenkou. Proč mě nikdo neslyšíte? Neslyšíte?“
Vyplavu na hladinu, je zima. Upřu se na oblohu, ráží tam měsíc, tak jasný, není to starý měsíc, co jsem vídávala dřív. Je jiný. Kulatější, špičatější, jasnější, dokonce mě i hypnotizuje dává mi sílu. Ano, on mě naplňuje. Jen co na to pomyslím se řítím obrovskou rychlostí. Je to let časem i prostorem nemohu to zastavit. Vzpírat se nepomáhá, jsem unášena. Jsem snad unesena? Jak je to dlouho? Hodinu, minutu, den, měsíc, vteřinu, rok? Jsem ve víru, nejsem sama, cítím něčí blízkost, společně jsme na cestě do neznáma. Nezpomalujeme, pouze se řítíme skrze hmotu. Dál a dál a dál a dál……………..
Cítím nával vzteku, nepřichází ode mě. Já si ho hýčkám v sobě. Rozdmýchávám, foukám, já se stávám tím hněvem. Jsem Zloba. Nenávidím vše ,co se mi stalo. Nesnáším lidi, za to co mi provedli. Doutnám a náhle vybuchnu.
Již nehýbu, vzepřela jsem se, to, co vidím, je nádhera. Černý vesmír ozářený slunci, tolik mlhovin, životem. Světla blýskající se modře, oranžově, zeleně. Na každé malé planetě je život. Teď to vím, na každé hvězdě je život, život je všude, nejen jako lidé, nejen jako já. Jsou to jiné formy i hvězdy jsou obydleny, jen je vidět srdcem. Jakto že to vím? Je to správně tím jsem si jista. Tak zvláštní.
Nemám čas nad tím přemýšlet dál. Vír energie mě pustil dál na cestu. Má vzpoura byla odmítnuta. Zloba byla pohřbena. Jen lítost mi zbyla. Je mi líto mě samé. Pláču a za sebou nechávám kluzkou stopu. Není to jen tak. Je to všechna zloba, já se stávám čistou, vykoupenou. Vzlykot můj neutichá. Slzy mě vykupují, osvobozují, dělají lepší.
Nadechnu se zhluboka a jsem ničím. Nezůstalo ve mně nic špatnosti. Jsem blíž energii, té energii, z níž jsem mohla čerpat před chvílí. Jsem úzce napojena na celou energii vesmíru. Na základní kámen živé hmoty. Proniká mnou celou, tolik světla, dobra kolem mě. Letím rychlostí světla, stojím na místě. Již nemá pro mě význam ani pohyb, ani čas ani místo.
Teď teprve teď jsem právoplatnou myšlenkou. Mohu se stát vším - vždyť já jsem vším!
Tolik klidu mě nikdy nenaplňovalo. Jen musím udělat ještě jednu věc. Musím se vypravit zpět na Zemi naposledy se rozloučit, odpustit.
Není to vůbec dlouhá cesta, pomyslím na Zemi a jsem přesně na místě ,odkud jsem byla před chvílí odtažena. Na dně rybníka vedle svého těla. Neuběhla ani minuta, ani vteřina. Jsem vedle svého těla. Dívám se sama sobě do tváře. Mé tělo, tak nepotřebné tělo, mě začne vtahovat. Doslova mě vcucne do sebe. Jak je tohle možné, proč to všechno, když teď jsem zase zpět, opět svázána. Jsem spojena s hmotou a nedovedu se oddělit. Ale já chci být volná, ne snad jako pták, pouze volná duše zrovna jako před chvílí. Být nespoutaná, křehká, neviditelná.
Rozevřou se mi víčka, ačkoli vůbec nechci. Rozmáchnu se rukama. Rozeženu vodu kolem sebe. Z hlubin vody mi ještě naposledy zamávají světýlka odjinud. Rozloučím se potichounku s věčností. Udělám první tempo směrem vzhůru. S každým milimetrem jsem blíž životu, ale já se cítím divně, skoro až nešťastně. Plavu, ale plavat bych vůbec nechtěla. Blížím se ke hladině. Jsem jí skoro nadosah. Konečkami prstů se zlehka dotknu vodní blanky a najednou vím, že tolik toužím po životě. Přeci chci umřít jako stará šťastná paní a teď jsem dostala šanci. Mohu vše změnit. Mohu dokázat, že skutečně si zasloužím život, tak krásný život.
Nadechnu se. Do plic vsaji čerstvý svěží vzduch, teplý vánek.
Já se směju, z hrudi se mi line tolik smíchu. Jsme šťastná, v životě možná poprvé. Jednou jsem konečně šťastná, přestože bych měla plakat. Ne, já od teď nepláči. Nemám proč plakat. Co mě čeká už vím. Tedy, co mě čeká po tom ,čemu se říká smrt. Tady na zemi mohu být snad ještě potřebná. Poletím, ačkoli nemám křídla. Pár tempy se dostanu na břeh. Šaty se na mě lepí a vlasy mám tak zamotané, propletená. Já se však mám krásně. Sednu si na hliněnou zem, ponořím nohy do vody, opřu se o ruce a dívám se na nebe. Nohama dělám kroužky a čeřím vodu. Vlnky se šíří přes celý rybník, narazí na okraj a obrátí se. Zrovna jako já.
Co jsem to v té vodě chtěla. Já jsme se chtěla utopit. Chtěla, vím. Také jak se za to stydím. Ani myšlenky si to nechtějí připustit. Byla jsem tak hloupá. Nepodařilo se mi to. To je hlavní. A proč že jsem to chtěla udělat? Pro někoho, kdo si to zaslouží tak málo. Nikomu se nepatří umírat pro druhé. Čili ani mě.
Ubírám se domů. Po cestě. Boty mám v rukou a kamínky mě řežou do nohou. Příjemně to bolí. Není to daleko jen půl kilometru. Stojím před dveřmi. Otevřu dveře, ty jen zavržou a já vstoupím. Přesně jako bytost z jiného světa.
Co krok ,to kaluž.
Objeví se tvář mojí maminky.
„Kde jsi? Nemyslíš, že jsem měla o tebe strach?“ kdyby tak věděla. „Co jsi dělala, proč jsi mokrá?“ přeskakuje jí hlas.
„ Klid, mami, byla jsem si,“ hledám vhodná slova, „ jen zaplavat.“
Ústa se mi rozevřou v jeden veliký úsměv a jdu do pokoje. Nevnímám už nic z toho, co mi určitě říká. Kdyby tak věděla:)