Výtah

Probudilo mě bouchání dveří. "Debilní spolubydla nezavřel dveře od pokoje," pomyslel sem si. Bouchalo to fest. Donutil jsem se vstát z lože. Po bližším ohledání jsem zjistil, že spolubydla jaksi nezavřel VCHODOVÉ DVEŘE. Mohl jsem se jen domnívat, kolik cizích tváří na mě čumělo ve spaní. Byl jsem unavený, bolelo mě u srdce. Respirační schopnosti špatné, musel jsem se k nim nutit. Nutit sám sebe dýchat. Dřevěněly mi ruce, krevní oběh v prdeli. Srdce v píče. Chvíli mi přišlo, že by to byl dobrej název pro feministickou kapelu. Musel jsem sel ale přinutit. Musel jsem se pořád do něčeho nutit. Musel jsem se přinutit K NÁKUPU, který se zdál až nepřekonatelnou výzvou. Nakonec jsem to dokázal a doštrachal se do výtahu. Vedro jako v pekle, dusno, výheň. Opřel jsem se o zábradlí a sesunul se na podlahu. V přízemí jsem ležel a prudce oddychoval. Dveře od výtahu se každou chvíli zavíraly. 
"Cink." Udělaly. 
"Cink." Udělaly. 
"Cink." Udělaly.

V zavřetí jim bránila má bezvládná noha. Nemohl jsem dál. Zůstal jsem tu. tady. Ve výtahu. Po nějakém čase přišel člověk. Byl to pán. Nebo paní. Lehce nad padesát? Nevím, lidstvem se moc nezabývám. Ale řekl mi:
"Ježiš je vám dobře?" 
"Ne. Není mi dobře."
"Mám vám zavolat záchranku?"
"Ne. Já sem vskutočnosti v pořádku."
"Tak proč ležíte na podlaze?"
"Já už nemůžu. Pálej mě dásně, takže si musim koupit alpu. Máme rozbitou pračku, takže si musim prát v ruce. Je mi špatně. Myslim že umírám. A teď do toho todle. Jak se mám k tomu přinutit? Jak se mám přinutit něco z těch věcí dělat?"
".....Vy ste si něco vzal?" Zeptal se mě po trapné pauze. "A z jakého jste patra?"
"Copak na tom záleží?" Řekl sem mu. Začínal mě ten chlap poněkud srát.
"Mně se to nelíbí. Zavolám vám záchranku. Beztak máme nemocnici naproti." Řekl chlap a vytáhl stařičký mobil. Byla to ona. Nokia 3310.
"Máte hezkej mobil," pověděl jsem mu a pokusil se o úsměv.

Lidi v oranžovém u mě byli do pár minut. Teď jsem v nemocnici.