Nádoby

Ztratil jsem se, zapomněl své jméno. Kým jsem kdy byl a kdo jsem dnes? Nevím. Nebýt ale vůbec nikým má i své výhody. Představoval jsem si například, že jsem byl v minulém životě stromem. Nebo autem, tužkou i hřebíkem. Bylo to docela zábavné. Tak nějak jsem tušil, že ve skutečnosti jsem kdysi byl něčím nebo někým dočista jiným. Tajně jsem snil o návratu do těla ptáka či motýla, letních závanů větru, padajícího listu. Napadalo mě toho hodně. Sny jsou už takové, jen nesmíte otevřít oči...
Bum bác a je přede mnou stůl. A na tom stole spousta nádob, misek a sklenic. Co je tohle za kouzlo? Jsou ze skla, keramiky i oceli. Proč mi někdo předkládá zrovna takovou nabídku? To netuším. Přesto ten kdosi určitě ví, o čem právě přemýšlím a sním.
Motýlem, ptákem i větrem, napovídám mu.
Co za tím je? Jsem jednou z těch nádob?
Haló, Pane! Co když mi odpovídáš na něco, na co jsem se tě ještě nezeptal? To ti pak přece neporozumím!...

Přímo přede mnou stojí obyčejný kovový hrnec. Co je na něm vlastně dobrého? Snad si v něm člověk uvaří polévku. A je téměř nerozbitný. A co ta keramická miska vedle? Je na dotek určitě příjemná, ne tak těžká jako kov. Maličko křehká se zdá, ale určitě umí udržet teplo. A sklenice? Průhledné sklo. Ta asi neskryje žádné tajemství, ale stačí jen lehce ťuknout a změní se v hromadu střepů. Na ně je třeba si dávat pozor. Na stole stojí i majestátná konvice z porcelánu. Značka Moser to ale není. Je to taková útulná malá spižírna. Sklad pro toho, komu nestačí napít se jen jednou. Připomíná mi maminku a šálky kolem ní jsou její děti. Je skálopevnou jistotou a domovem. Je tu i docela maličký kalíšek na alkohol, do kterého se toho vejde poskrovnu, zato vás vždy rozveselí. Raději se s ním ale člověk má rychle rozloučit, protože později je velmi neodbytný a návykový. Na stole stojí i váza, vypadá jako nemocnice pro poraněné květy. Asi tuší, že je nezachrání, jen trpělivě naslouchá jejich příběhům až do konce. Nejvíce se mi líbí hrnečky, ty s ouškem na boku. Hravé a neklidné. Některé jsou malované, baňaté, jiné naopak štíhlé, jednobarevné. Malé i větší, ve všech barvách duhy. Jsou tu i mělké a hluboké talíře. Ty první vystavují svá plochá bříška, hluboké se zase tváří přemoudřele. Je tu ještě mnoho dalších nádob, které ale neupoutají mou pozornost.
A že je jen jedno správně? Kdo to tvrdí? On asi ne. Spíše se jen pohnou mé rty v jeho rytmu. Nejsem o nic chytřejší. Rozhodnout se mě nikdo nenutí. Ale já chci. Je to jako dětská hra. Uhodnout znamená postoupit o políčko dál. Tak se soustřeď! Zvládneš to. Správná odpověď je...

Začalo pršet. Déšť se nikdy neptá, do jakých nádob má pršet. Vždy prší na ty, co mu stojí v cestě.
První kapka. Druhá. Třetí a pak už jsem je nepočítal. Strhla se bouře a dešťová přeháňka se změnila v silný liják. Někdy je dobré neodejít. Neskrýt se před deštěm. Nevím, proč jsem zůstal. Pohlédl jsem na nebe. Pak zpět na nádoby před sebou. Kap kap kapy kap. Bum bum bumtarata bum. Nádoby se postupně plnily dešťovou vodou. Některé rychleji než jiné, ale já tušil, že se dříve či později naplní všechny až po okraj. Čekal jsem na transformaci. Ale nedělo se nic.
A pak mi to došlo. Nebudu kovovým hrncem. Ani čajovými miskami či sklenicí. Nebudu ani konvicí, vázou nebo hrníčkem. Nebudu ničím z toho.
Protože já už jsem. A vím, že čím více v sobě budu zadržovat déšť, tím déle bude trvat vlastnictví jakékoliv nádoby....

Padám a padám. V rytmu kapek. V dešťových šatech. Plním hrnce, talíře i hrníčky. A nejen to. Dosáhnu mnohem dál. Až na konec jednoho a začátek jiného světa. Až daleko za hranice kontur všech nádob. Mé krásné kapkové dlaně mají absolutní moc...