Poetický nedělní oběd

Najlepší je neděla dopoledna, to moja drahá polovička vařívala v klasickem sporáku a já sem í dělál pomocníka, naštípal sem odborně dřevo, aj to je umění, zatopil sem a mohl začat nedělni koncert; postavila sa poléfka, tá sa mosí vařit, pomáli a furt a druhé to bylo maso, gdyž bylo s šišku tak zásadně domácí ,to bylo moje. Já sem zamísil na lokše, moselo ich byt na celý tyden, rozvalal sem ich tak akorát a usychalo na novinách Rudém právu, to než těsto bylo nachystané, tak sem si nabrusil nože, aby si moja nebohá něco neudělala, protože babička říkala, že tupím nožem, sa najspíš pořežeš a začal sem krájat lokše, tak aby nebyly stejné, co do šiřky a délky. Donésl sem si strojek na lokše, ale to mně připadalo moc prumyslově. Za neustáleho míchání, lejeme do WC, to je výsledek moderních kuchařek; to moja Dolores, ta umí doladit, tak oběd, že to pivo si mosite dat, at je zima nebo léto. Po obědě následuje moučník a kafe, to sa f střední třídě mosí. Usínám se svojím zlavečkem. Jen na čvrt hodinky a gdyž moja umyva načeni za choralu. S nama už to nevyhraju.