O smutné dívce

Bylo, nebylo, na jednu veselou dívenku přišlo období smutku. Najednou se jí nic nelíbilo, všechno jí bylo málo, přestala se smát a ztratila tu jiskru, kvůli které jí všichni milovali. Nebyla to úplně její vinna... Měla problémy v rodině, ve škole se jí nedařilo a každý týden musela pracovat. Na nic jiného už jí nezbýval čas a ten co jí zbyl, věnovala jen tomu, že přemýšlela, jak to v životé nemá lehké a jak je to všechno na nic.

Časem si všichni zvykli na to, že se s nima nebaví, že s ní není sranda a že už není taková, jaká bývala. Dívenka zůstala na všechno sama a ani jí to nevadilo. Každý den to bylo stejné. Ráno vstala, věci měla přiravené z přešlého dne, vypila hrnek hrkého čaje a vyrazila do školy. Ve škole si odseděla to své, né že by jí to bavilo, a zase jela autobusem domů. Tam si udělala úkoly, zahrála si na piáno a šla si lehnout. Koukala se na nějaký film a šla spát. Ostatní členové rodiny měli své problémy a záležitosti a navíc si zvykli, že dívenka nemá potřebu s nimi mluvit.

Jednoho dne se jako obvykle vydala na cestu do školy. Měla to daleko. Musela jet hodinu autobusem, pak pár minut pěšky přes park ke škole. Právě procházela parkem, když uviděla dívku sedící v trávě, hlavu zdviženou ke slunci. Hnědými vlasy prosvítali ranní paprsky slunce a dávaly jim zlatý odlesk, na řasách se jí třpytili kapky jak od rosy. Seděla úplně v klidu, tiše jen rty se jemně pohybovaly, jakoby si něco mumlala a občas se zvedly do mírného úsměvu. Dívenka se zastavila uprostřed cesty a hleděla. V tu chvíli ji zaplavil příjemný pocit tepla, až se lekla a nedokázala pochopit, co to je. Byla už blízko školy a uslyšela zvonek. Váhala, zda má jít nebo zůstat, ale nemohla odtrhnout oči od té podívané. Něco ji na ní přitahovalo. Jen zírala a vnímala to příjemné teplo. Dívka pomalu otevřela oči a podívala se na dívenku. "Chceš se přidat?" zeptala se. Dívenka nevěděla, co odvětit. Už to bylo dávno, co si  povídala s někým jiným než s profesory ve škole, když ji vyvolali. Pokývla tedy jen hlavou a šla blíž.

"Sedni si tady." pokynula jí tajemná dívka. "Je mokro." kníkla dívenka. Dívka se kolem sebe rozhlédla a zasmála se: " To přece nevadí, to k tomu patří." Dívenka si v rozpacích sedla do mokré trávy. Rosa ji studila a začala pomalu pronikat do semišových polobotek. "Tak tedy pokračujme spolu." prohlásila dívka a spiklenecky na ni mrkla. Opět zvedla hlavu ke slunci a začala si něco mumlat. Dívenka nevěděla, v čem má pokračovat a tak si tajemnou dívku prohlížela. Byla oblečena do jemných světlých šatů, vypadala jen nejnevinnější člověk na celém světě. Byla by na ni obdivně koukala dál, když tu si všimla, že na řasách se jí netřpytí rosa, ale slzy. Nevěděla, co si myslet, ale chtěla dívce za každou cenu pomoct. Sebrala odvahu a zeptala se: "Jsi v pořádku?" "Ano," odvětila dívka "já ano, ale tady kolem nás to tak není. Copak to nevidíš? Země pláče a když pláče ona, já musím také. Musíme si začít všímat jejích krás, pak bude vše v pořádku" "Ale co to znamená?" udivěně se ptala dívenka. Dívka si místo toho dala prst přes pusu a řekla: "Dělej to, co já. Nech se ohřát paprsky Slunce, uvolni se, uklidni svůj dech a tělo a naslouchej přírodě, naslouchej zpěvu ptáků, šumění větví stromů, když o sebe třou listí, vnímej vůni trávy a země na které sedíš. Musíš cítit tu zem, která ti dodává sílu se každý den postavit na vlastní nohy, musíš slyšet tu melodii, která se line celým světem a láká všechny lidi vycházet ven, musíš vidět všechnu tu krásu naší země, která tě donutí každý den mít oči otevřené a užívat si to, přesto že pro nás to je samozřejmost, musíš cítit teplo slunce, ze kterého čerpáš všechnu radost a veselí ve tvém životě."

Dívenka dlouho mlčela, až pak odpověděla:"Už dlouho necítím žádnou radost, teplo slunce nebo snad hřejivý pocit lásky... Jsem sama a jinak to už asi nebude." Teprve teď si dívenka uvědomila, jak dlouho už jí je smutno. V tu chvíli nechápala, jak dlouho tu samotu mohla vydržet a začalo jí být všechno líto. Z oka jí ukápla slza. Dívka ozářená paprsky si vzala její dlaně do svých, jemně je stiskla a konejšivým hlasem zašeptala: "Všechno bude zase dobré. Jen se neboj." Pokynula dívence a obě vzhlédly spolu ke slunci. Dívka pustila její ruce a jen seděly a vnímaly všechny ty krásy světa. Tak dlouho seděly, až se na dívenky tváři objevil první úsměv o tak dlouhé době. Dívenka konečně v sobě znovu to ucítla teplo štěstí a lásky. Potřebovala jen někoho, kdo si na ni udělá chvíli času a pomůže jí najít to, co ztratila.

Když otevřela oči, seděla na trávě v parku sama. Oči měla plné slz štěstí a marně se rozhlížela, zda neuvidí tu krásnou tajemnou dívku. Nenašla ji, ale domů odcházela s pocitem, jakoby kousek jí v ní uvízl. Jakoby kdykoliv bude chtít ji mohla zavolat a znovu prožít ten okamžik, který ji ukázala cestu, jak žít dál.