Mé druhé čtyřnohé já

Dneska Vám budu vyprávjat o našem šakalovi, kříženci velšteriéra s pinčem, bratr mně ho dovézl jako malé štenatko a hned sme si ho zamilovaly, po každém poskakoval a hned poznal, že já su „nejaky iný“, oblyzovál mně postižené mista, keré sa po mrtvici nehýbaly, gdyž sem mu házal míček, vždycky mně ho donésl do tej zdravéj ruky. Od začátku sem veděl, že to bude inteligentni pes, párkrat sme ho upozornily třeba, že nesmí na stul a on, kdyby tam byl mlsek, kerý chce, na to nepujde, ale pod stolem, tam nenechá žadnu chutku po malém Šimonkovi a mně také něco upadne při obědě, za mnu nenápadně sa připliži a loudí, hlavně maso, potom sa ide mazlit, to trochu žárlym. Pes, kdyš je doma manželka, tak utěká za nu a to je nejakého mazléní a pusinkování. Po přijedu nevěsty z porodnice sme v noci nespali, to malého chtěla furt oblizovat a chránit, tam sa pozná obranář - venku háji svoje, to je štekotu, ale za branku, tam sa nebojí a uvitaciho psa dělá velice ráda. Zvláště má ráda švagra – fčelařa, chodila s ním do včelína, ale tam ju bodla jedna fčela a to bylo plaču a naříkání. Na spaní je v chalupě, má tu svůj pelíšek, omazlí sa se fšeckýma, eště sa proběhne po venku, poštěká si a upaluje si lehnut. Gdyž sem byl na měsíc mimo domov v lázňách, tak lutostivě ležala na moji posteli. To bylo uvitání a radosti, gdyž sem přijel zpátky, aji slza byla, jak mna uvítala. Toto je moje veliká potěcha v mojí nemoci, náš šakal a uš říkám, že pes je nejlepší přítel člověka.

Pegott