Postava, kterou každý zná.

Seděl tam… Ještě před chvílí seděl v místnosti, kterou nazýval pokoj a teď, teď kolem něho nebylo nic jiného, než temnota. Temnota, která nikde nezačínala a nikde nekončila. Byl obklopen nicotou. Jemu to nevadilo, už si zvykl. Tohle místo bral jako druhý domov. Ne proto, že to tu měl rád nebo něco podobného.Ne, bral to jako domov, protože tady trávil většinu času. A bylo to mnohem jednodušší než to nazývat, tak jako to, co to doopravdy bylo…nicota…
Normálně by si zde představoval věci, které by normálně nebyly možné a zároveň byly v jeho prospěch. Jen si ale nemyslete, že to nezkoušel…Zkoušel, a pokaždé, když už si myslel že je ve svém Šťastném světě, tak se objevila neznámá postava, velice podobná jemu samému, ovšem temná, tajemná a bez tváře. Jediné, co bylo vždy vidět, byl jeho úsměv. Ten úsměv byl vždy velký a plný pochopení… Ovšem nikdy upřímný. Ti pozornější mohli uhádnout, že to je jen maska. Maska, která byla permanentně na jeho obličeji. Nikdo ovšem neviděl pod danou masku. Každopádně vždy, když se temná postava ukázala, připomněla mu fakta. Že tento imaginární svět, jeho utopie, není pravá. Že tato realita bolí. Tak dávno už přistoupil na jeho rady, aby se vzdal všech barevných nadějí, akorát mu to dávalo falešnou naději. A tak zde seděl, obklopen nicotou. Sám, a přece cítil něčí přítomnost. Byla to ta temná postava. Ovšem silnější, než kdy předtím.
Tentokrát byla ve svém živlu, on to cítil, ale neměl vůli odporovat. Věděl, že mu ta postava říká pravdu nebo aspoň pravdu, kterou nechtěl slyšet. Alespoň si myslel, že to je pravda. Dávalo mu to smysl. Proč by mu postava lhala? Čeho by tím dosáhla? To byly otázky, které mu nespočetněkrát proběhly hlavou. Ovšem vždy, když se začal ptát, tak ho postava ujistila, že je to irelevantní, že je jediná, kdo se o něj stará. Jediná ona, ta postava mu rozumí a on jí to bral. I když věděl, že to asi není pravda, tak neměl nic jiného, čemu by věřil. Možná měl, ale on to neviděl. Jediné, co viděl, bylo to, co postava chtěla, aby viděl.
Čas od času se v temném prostoru ukázala bílá postava, zářila jako maják a jakoby dávala naději. Ale postava ho ujišťovala, že je to lhář a podvodník, a že to je jen zástěrka, že je zlá. On postavě samozřejmě věřil. A tak bílé světlo, vždy bylo méně a méně jasné. Dokud nebylo tak temné, jako sama temnota. Některé osoby byly bílé jako den a některé byly sice méně jasné, ale vyřazovalo z nich teplo. Příjemné teplo. Ovšem všechny měli něco společného, nikdy nesvítily navždy. I přes to, že věděl, že se to nikdy nestane, doufal, že se jednou objeví osoba, která bude zářit tak jasně, že vyžene všechnu temnotu. On ale věděl, že to je nemožné. A postava ho v tom vždy ujistila. Říkala mu, že jen s ní mu bude dobře. Že když ji bude poslouchat, tak dosáhne věčného štěstí. Stavu, kdy se už nebude muset o nic starat.
Věděl o lidech kolem něho, ale měl pocit, že lidé kolem něho nevěděli o něm. Cítil se líp v temnotě, kde ho aspoň někdo chápal. V temnotě trávil čím dál více času. A pokaždé když se tam vrátil, tak měl tušení, že temnota začíná být hustější a čím dál méně jasná. Postava ho však vždy uklidnila, že je to jediné místo, kde se nachází pravda a on naivně poslechl. Ale můžete ho vinit? Neměl nic jiného, čemu by věřil. Nikoho, kdo by věřil v něj. Byl sám a každým dnem byl hloub a hloub v temnotě.
A dnes, kdy se zdála být temnota nejtemnější ze všech temnot. Rozhodl se, poslechnout postavu. Věděl, kde ji hledat. Byla všudypřítomná. Stačilo jen pomyslet a už před ním stála. Úsměv širší, než kdykoliv předtím. A jak byl široký, tak byl falešný. On to věděl, ale bylo mu to jedno. Chtěl se cítit svobodný, a tak ji poslechl. Chytil její ruku a následoval jí. Věděl, že to nedopadne dobře. Zároveň však věděl, že se mu uleví, že se nebude muset o nic starat. A o to mu šlo. Nestarat se o nic dalšího. Proto jí poslechl. Cítil jak ho postava dostala na místo… podívala se na něj a pokynula hlavou.
On věděl, co měl dělat. Stačil jeden krok a bylo to. Ostatní dny by o tom pochyboval, ale dnes ne. Dnes byl rozhodnutý… Už žádné bolesti, žádné nejasnosti. Jen klid. A tak udělal jediný krok. Jediný krok, který ho dělil od klidu. Cítil svobodu. A pak, byť na setinu vteřiny se mu rozplynula temnota. A jediné co viděl, byla silnice, jak se velice rychle přibližuje. On se ovšem neděsil. Věděl, že nemá proč. Pár setin a byl konec. Už se nemusel o nic starat. I když…. on vlastně už ani nemohl.