Věci, které jsou nevratné

Seděla nahoře opřená zády o skalnatý masiv, z něhož čněl mohutný kovaný kříž značící vrchol hory. Shlížela dolů, odkud před pár hodinami přišla. Absolutní ticho narušoval jen tichý vánek, který místy sílil, snad aby nezvaným návštěvníkům ukázal, že tady, 1600 metrů nad mořem, vláda člověka končí. Z údolí se ozývalo zvonění kravských zvonců. Jejich nositelky s nebetyčnou trpělivostí spásaly smaragdově zelené louky a do strání se opíralo slunce, jehož paprsky v pravidelných intervalech překrývala po nebi plující mračna. Při tom pohledu se jí vybavila věta z kdysi oblíbené knihy, že z hory se prý nedá spadnout, a po tváři jí přelétl krátký ironický úsměv. Bylo jí tu dobře, ale blížil se večer a jí zbývalo už tak málo času.
Začalo to už v mateřské školce, když se jako šestiletá poprvé doptávala učitelky, proč lidé žijí. Ve dvanácti řekla dětské psycholožce, že se radši neměla narodit, protože je zlá. Učila se dobře, na gymnáziu vždycky patřila k nejlepším ve třídě. Byla krásná, ale nikoho k sobě nepouštěla, seděla sama v poslední lavici a o přestávkách si místo flirtování na chodbách listovala v dekadentních básnících. Podobně jako oni se stylizovala do černé barvy. Nešlo přehlédnout její výrazně tmavé linky kolem očí, v nichž se tehdy utopil nejeden potenciální nápadník. Přičítali to jejímu podivínství, nikdo netušil, že pod dlouhými černými rukávy skrývá všechnu svoji bolest.
Po maturitě šla na univerzitu, kde se na přednáškách literatury seznámila s Adrianem. Zaujal ji na první pohled, ale ve své apatii na jeho nonverbální pobídky nereagovala. Jednou si na ni počkal před univerzitou. „Jsi šťastná?“ vyhrknul na ni zhurta. Zaskočil ji, nevěděla v té chvíli, co odpovědět. Netušila, proč se jí na to ptá, protože se jí na to ještě nikdy nikdo neptal a ona sama sebe vlastně taky ne.
Od té doby bylo všechno jinak. Od Adriana se učila vnímat život, stovky hodin spolu debatovali o literatuře, představil jí Dostojevského, Camuse, Čechova i Kerouaca. Chodili spolu na koncerty, do divadel, na výstavy, vyráželi na výlety do přírody malovat obrazy. „Kdo skrze větve stromů nepozoroval modré nebe, neví, co je život,“ řekl jí tenkrát, když leželi na louce v trávě pod nádhernou bílou břízou. Jednou jí ukázal vysokohorské jezero, nikdy nic krásnějšího neviděla, v samém opojení se do něj vrhla a náhle ji přepadl pocit, jako by se v té ledové, křišťálově čisté vodě rozpouštěla všechna její dosavadní prázdnota.
Postupně zapomněla na všechnu dávnou bolest a plnými doušky vstřebávala dokonalé okamžiky bytí. Pochopila, že člověk bude vždy jen tím, kým se sám rozhodne být, a když za tato svá rozhodnutí dokáže nést zodpovědnost, dosáhne svobody a stane se nesmrtelným. Najednou všechno v jejím životě dávalo smysl, poprvé získávala vládu sama nad sebou.
Malinko zaváhala, jen když poznala, že existují věci nevratné - ty, co sama nedokáže změnit. Jako třeba když se jí kolem očí objevily první vrásky. Nebo když zjistila, že její krásy už bude jen ubývat a že jejich láska bude pomalu umdlévat - ale brzy pochopila, že je třeba se vším se smířit. V té době dosáhla absolutní duševní vyrovnanosti. Svatebním slibem mu dala odpověď na jeho někdejší otázku: byla šťastná!
A tak běžela léta. Když byla v dobrém rozmaru, říkávala o sobě, že zabila svoje emoce a taky že posledních deset let žije v mánii. Jednou v jedné takové mánii vyrazila s partou přátel na víkendový festival. Adrian zůstal doma, protože ho tlačila uzávěrka jeho nové knihy. Byl to nejlepší koncert, co kdy zažila, byla v extázi, a zase se jí hrudník dmul plností života, až se jí zdálo, že musí každou chvíli prasknout. Nechtělo se jí spát, a tak pokračovala v baru s přáteli až do brzkých ranních hodin. Byla v šíleném transu, nevnímala tiché varování kamarádek. Snad náhlý pocit nesmrtelnosti nebo snad vysoká hladina alkoholu v krvi způsobily, že zbytek noci strávila ve stanu jednoho o pár let mladšího muže.
Po té noci už nic nebylo jako dřív. Od samého rána zvracela. Ostatní to dávali za vinu alkoholu, ale ona tušila, že v tom je něco víc. Několik dní se na sebe vůbec nedokázala podívat do zrcadla, nemluvila, bylo jí jasné, co se děje. Ta bestie uvnitř se probrala a začala zase hlodat. K Adrianovi se nic nedoneslo, a tak věřila, že za čas to všechno nějak vyšumí. Ale ono to ne a ne zmizet. Nebylo podstatné, že on nemá o ničem tušení, protože všichni ostatní to vědí, ale hlavně - ona to ví. „Jak teď můžu dál sama se sebou žít? Jak můžu vůbec ještě někdy mluvit o nějakých principech, když jsem pochovala vlastní morálku? Jak můžu jednou vychovávat svoje děti s vědomím, že jsem zrůda?“ ptala se donekonečna sama sebe. Prostě to nešlo vzít zpět. Znovu se jí tragicky potvrdilo, že jsou v životě věci, které jsou nevratné. Trvalo to víc než rok, alkohol pila po litrech, začala zase nosit dlouhé rukávy a doufala, že to přejde. Ale nepřešlo.
Teď seděla v šestnácti stech metrech, na vrcholu hory, opřená o kámen a v myšlenkách bloumala všemi etapami svého stále ještě mladého života. „Z hory že se nedá spadnout?“ ptala se s trpkým úsměvem sama sebe. „Já se teď vrhnu po hlavě dolů ze srázu a všemu bude jednou provždy konec.“
Seděla tam tak už několik hodin, smrákalo se a ona stále nemohla najít odvahu skočit. Měla už málo času, kdyby se nakonec rozhodla jít zpátky dolů do údolí, bude muset hned vyrazit, aby ji nezastihla tma. „Ale co je to morálka? Copak nejsou v životě vyšší principy než morálka, kterou se lidé nechali spoutat? Že jsem nemorální, že jsem zrůda? Co je mi sakra potom! Došla jsem mnohem dál než oni všichni s tou svojí rádoby morálkou. Morální autoritou přece může být i člověk nemorální,“ přemlouvala donekonečna sama sebe. Slunce už nesvítilo, ale na malinkou chvíli se mračna ještě jednou rozestoupila a ona pod sebou znovu spatřila zemi v celé její nádheře. Tiché údolí, smaragdově zelené louky, blankytně modrá jezera v nekonečném moři smrkových a borových lesů jí naposled ležela u nohou.
Najednou za sebou uslyšela hlasy. K vrcholu se drápal stařec, kterého se za ruku držel malý, asi tak šestiletý chlapec. Vystoupili na kámen, do něhož byl zasazen kříž, a zasněně hleděli do dáli. Pak stařec chlapce objal a políbil ho na tvář. Než se vzpamatovala, byli oba zase pryč. Za chvíli je spatřila, jak v generačním souznění míří po hřebeni dolů do údolí.
Zvedal se vítr a tím vánkem jako by do ní vstupoval život. Rozhodla se! Vstala a pustila se za nimi. Ve večerním šeru klopýtala po skalnatém vrcholku hory a zase bylá plná života. Po pár stech metrech uviděla dole pod sebou sedlo, kde stále ještě plápolal táborový oheň. „Když k němu dorazím, než vyhasne, stihnu se ještě před soumrakem vrátit dolů do údolí,“ pomyslila si. Mířila vstříc novému životu, přeskakovala z kamene na kámen, štěrk zpod jejích podrážek jen odlétal, ani nevnímala, že po ostrém hřebeni téměř běží. Po chvíli před sebou opět uviděla známou dvojici. Z dálky na ně volala, ať počkají, že chce jít s nimi, ale neslyšeli ji. Hrudník se jí opět dmul radostí tak jako kdysi, myslela na Adriana a na jeho duševní vyrovnanost. Hned jak se zase setkají, vrhne se mu kolem krku a bude se s ním milovat až do rozbřesku. Porodí mu minimálně deset dětí a nebudou dělat nic jiného, než že se s nimi budou celý život v blaženém opojení toulat po horách. „Už abych byla dole,“ zasnila se.
„Byla už skoro tma, čekal jsem ještě, než dohasne oheň, když v tom jsem uslyšel ten hlas,“ vyprávěl později horský hlídač, „běžela po hřebeni jako smyslů zbavená a na někoho volala, ale nikdo jiný už tam nahoře nebyl. Pak jsem ji spatřil, jak se řítí ze srázu, koulela se po straně hory, o první skalnatý výběžek si zlomila vaz, ale její pád nekončil. Byla to otřesná podívaná. Když jsem ji tam pak dole našel, měla zlámané snad všechny kosti v těle. Z toho mladého života zbylo jen torzo. Nevím, co se tam nahoře mohlo stát, zřítila se někde v těch místech, kde našli předloni ty dva zmrzlé. Je to tam přehledné, musela se snad dolů vrhnout schválně. Nezlobte se, ale nedokážu litovat lidi, co si neváží života.“
Na horském hřebeni, v místě, odkud se zřítila, nechal Adrian nainstalovat mramorovou pamětní desku. Chodí tam teď pravidelně každý rok se svými dětmi, je na ní vyrytý nápis: „Poutníku, ať již odkudkoli přicházíš, posečkej chvíli na tomto majestátním místě a vnímej velikost okamžiku.“
V lidském životě jsou prostě věci, které jsou nevratné.