Po fšeckých je ho*no, enem po fčelách med

Aj v národní písničce, kteru mněl tak rád tatíček Masaryk, sa zpívá „Oral sem, oral; sem tam anal“, to néni sprosté, to je jak. Nechtěla a dala mu mokru hadru přez tlamu. Tak Vám nevím, co sa děje v písničkovém světě dospělých, gde zpivaju do mikrofonu pořad tralala, tralala a beru za to nekřestanské peníze, to my lidovi, nebo lihový muzikanti, sme od polky „Škoda lásky, zaženeme všecky pásky“ po „Laíf is laif“ zahrát fšecko na živo a jaku sme udělaly náladu, ludé řvaly o vstupné, měsíc po zábavě v hospodě sme udělali tiskofku, dali sme si pár piv a na druhý den sme šli do práce, jak každý iný z hrušky dolu, to byl život umělca. Dneskaj, nekeří umělci umíja na kytaru stěží tři akordy, zpívat, to nejde popsat tu hruzu, nadopuju sa praškama a hraju to je hanba plut. To su zvědavý, ešli Pan Buch dá a ja sa dožiju, vnuk Šimonek bude muzicirovat, toho bych sa chěl dožit, né profesiálně, tak pro sebe, to je pěkné a kdyby s něho byl včelař, to by bylo najlepši v létě. Gdyž pršalo, tak sem si vlézl do fčelina a neumíte si představit, ta vuně u nich a ten bzukot, fčely furt pracuju, ty nejsu jak my a to je tak fšecko.