Jak jsem se dostal do Klubu 27

Konečně se mi to povedlo. Měl jsem na sobě stylové kvádro, byl jsem zase hubený, nezadýchával jsem se a stál jsem v jakési průhledné kukani. Věděl jsem naprosto přesně co se stalo. Vzal jsem si místo dvou gramů, 10 gramů rivotrilu, ten večer se omylem ožral, pak jsem se zhulil na balkóně a posadil se na balkonovou římsu. Bylo na mé poměry poměrně brzy (23:45) a klasicky opilecky jsem obvolával známé... A pak mě napadlo se prostě přehoupnout ven. Jen tak. I když jsem věděl, že jsem ve dvacátém patře. Pamatoval jsem si na mrazivý svistot vzduchu, velice rychle a až podivně pomalu se vzdalující balkón a náraz. Strašně tvrdý náraz. Žádný život mi před očima, jak se říká neproběhl, jen to na chvíli strašlivě bolelo. 
Náhle ale byla tma a stál jsem tady. u dveří na číselný kód. Nic mě nebolelo ani netrápilo. Pocity rozežírání kůže zaživa byly pryč, drcení varlete bylo pryč, bolesti prostaty byly pryč, v hlavě ticho, klid, žádné melodie non-stop jako v živém stavu. Takže sem byl mrtvej.

Nalevo byly čistě bílé dveře s bílým číselníkem, napravo ode mne rudé. Já stál před modrými. Koberec byl rudý, strop a stěny také. Všechno trochu svítilo a za mnou se rozprostírala neuvěřitelná kvanta vitrín s mrtvými těly. Tohle tělo vypadalo celkem normálně, tohle bylo rozjeté vejpůl, tohle zas zdemolované, že nebylo k rozeznání. Černý, vysoký sekuriťák v uniformě nahlas předčítal mojí Závěť naprosto perfektní češtinou. Bylo vidět, že je v oboru dlouho:

"Nebudu se omlouvat za to, co se stalo, bylo to moje rozhodnutí a jednou k němu muselo dojít. V krátkosti jen vyjmenuju, proč sem se předávkoval nebo zemřel jiným způsobem. A taky, že je dost dobře možný, že jsem to neudělal naschvál."

"Odstavec jedna: Jediná žena, kterou jsem na světě kdy doopravdy miloval, a nikdy jí milovat nepřestanu, se mnou nikdy nebude a nejenže se mnou nechtěla chodit (s tím jsem se jakžtakž smířil,) ale nechtěla se vídat ani za kamarádskými účely. Jediné co jsem chtěl, bylo si s ní sednout na čaj a povídat si s ní. Hodiny anebo aspoň minuty. Anežka tohle nebyla schopna splnit v kadenci jaké jsem požadoval (aspoň jednou za čas) a dá se říci že mě doháněla svou neustálou nedostupností, hloupými vtípky a neschopností si uvědomit, jak moc jí miluji, k naprostému zoufalství. Láska k ní mě stála spoustu probdělých nocí, spoustu sebedestrukce, desítky básní a písní, můj první pobyt v léčebně a ona po celou tu dobu dělala, jakože se jí to netýká. Má avšak dovoleno přijít na můj pohřeb a být jako PRVNÍ informována o mé smrti.

Anežka Oliveriusová: 774305247," dodal černoch a odfrkl si:

"Odstavec dvě: Jediná věc, co mne na světě doopravdy bavila, bylo hraní písniček pro lidi. Zázemí pro tenhle koníček mi nebyl schopný nikdo poskytnout. Nelze jim upřít snahu, ale mohli mě zvát víc. Vím, že můj styl hraní byl hodně alternativní, ale lidé na mě chodili, tak co. Také si myslím že jsem byl jediný producent v České republice, který se vyznal v hudbě od padesátých let minulého století až do současnosti, nebál se jí hrát a měl doposud největší počet vydaných alb a písní ať už samonákladem nebo na labelech. Už jen tím jsem si to přece zasloužil. Ti kteří mi dali šanci ale zároveň jí nezopakovali jsou následující," řekl sekuriťák a přečetl poměrně hojný výskyt jmen. Pak si zhluboka povzdechl a mohutným hlasem pokračoval:"

"Odstavec tři: Bral jsem toho strašně moc. Za měsíc jsem byl schopný spolykat zhruba 500 návykových tablet na předpis, zhulit dva gramy trávy, vypít tak 10 flašek vína a nevyhýbal jsem se ani ostatním drogám. Za den tak 10 - 20 tablet a zapíjel jsem je obyčejně vínem. Několikrát jsem se probudil, když jsem se dusil vlastníma zvratkama. Bylo tedy otázkou času, kdy se nimi zadusím a nebude u mě nikdo, kdo by tomu zabránil. Očividně si nikdo neuvědomoval rozsah ani kadenci mé závislosti, ale já ano. V České republice podle mě neexistuje léčebna, která by mě z něčeho takového (zkuste si spočítat, kolik jsem toho spolykal za pět let) vysekala. Obzvlášť Benzodiazepiny, které užívám denně již 6 let, mění trvale chemické procesy mozku, vytváří lehké psychózy, úzkosti a další krásy, se kterými uživatel i po jejich vysazení navždy zůstane trpět. Momentálně jsem začal mít hlavně nevysvětlitelné výbuchy agresivity, sluchové halucinace a falešné vzpomínky. V TOMTO DŮSLEDKU je potřeba si UVĚDOMIT, že Jarda pod zolpidemem a Jarda bez něj, byl někdo uplně jiný. Spoustu lidí tohle nechápalo, ale někteří ano. Těm, kteří mě viděli "opravdového" bych tedy chtěl vyjádřit svůj vděk." Poklesl hlasem černoch a opět přečetl poměrně hojný výskyt jmen. Dál si už jen spíše pro sebe brumlal:"

"Neúcta...blabla....hanba....stud....břímě....málo pokory.... Člověče koukám, že vy tam vydržet, mohl ste bejt lepší než kdejakej Viewegh," řekl a pohrdavě se uchechtl.
"Nojo ale jak vidíte, nevydržel sem." Prozradil jsem mu a oba jsme se podívali za sebe. Ve vitríně leželo moje tělo na hedvábné posteli, prakticky na maděru. Napůl utrhané končetiny, místo očí bělmo, hlava v nepřirozeném úhlu. Dělalo se mi z toho špatně. 
"Jojo, skok z dvacátýho patra udělá svoje. Nejste první ani poslední." Řekl černoch a vypadalo to, skoro jakoby se zasnil. 
"Ta škodovka tomu dodala grády. Pády na chodník většinou vypadaj všechny stejně, ale auťáky...ty tomu dodávají jisté....nuance, které nelze přehlédnout. Sem tu už dlouho a takhle krásně zkroucenýho chlapa sem asi ještě nikdy neviděl."
"Nojo, já byl dycky originál," prohodil jsem trochu pyšně. "A jak to teda bude, můžu už dovnitř?"
"No....Podívejte pane Chorý... u vás je to trošku složitější. Vám zbýval do vašich dvacetisedmi let pouhý den. To je trochu rouhání. Na druhou stranu, takto obsáhlý dopis na rozloučenou je velké plus a to je vždycky dobré, pro sekretářky s tím není tolik papírování a hned je jasný kam vlastně patříte a vůbec..."
"Kam....teda....patřím?" Zeptal jsem se bázlivě.
"Do klubu 27, to je jasný!" Řekl černoch a vycenil na mě s úsměvem zuby. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je to Michael Clarke Duncan. Ten hodný obr z filmu Zelená míle. Byl mi vždy docela sympatický...
"Takže?" Zeptal jsem se.
"Takže.... samozřejmě....můžete jít," řekl, jako by to byla nějaká výsada, zřetelně si odkašlal a nenápadně nastavil ruku. 

Prohrabal jsem si kapsy a nahmatal nějaké drobné. Překvapilo mě, že se při nárazu nerozlétly. 
"Hmm, tak tady máte nějakejch....20...30...48 korun," řekl jsem a vysázel mu drobné na bílou rukavici. "Ale copak u vás platí....český peníze?" Zeptal jsem se po chvíli.
"Ano, tady to koluje jako univerzální měna. Přeji příjemnou zábavu," řekl, znovu se zazubil a vyťukal na klávesnici číslo 101. Že mě to nenapadlo hned.... Dveře s nápisem 27 se otevřely a náhle se ozval příšerný rachot. Znělo to jako směs techna, rockových fláků, kvičících prasat, orgastických vzdechů, zkrátka všeho dohromady.
"Moc jste se mi líbil v Zelené Míli a i jako Kingpin ve starým Daredevilovi ste byl dobrej," poklepal jsem Duncanovi na stehno (dál jsem nedosáhl) a vydal se dovnitř.

Naskytla se mi skutečně šílená podívaná. Obrovský prostor, opět z velké části rudý, kde se pohybovalo okolo pětseti lidí. Některé jsem neznal. Většina jich stála v oddělených průhledných kukaních a bratříčkovala se mezi sebou, spoustu z nich ale přecházelo od kukaně do kukaně. Kdekdo se válel v hromadě od pohledu čistého koksu, tenhle si zas střílel do žíly. Zdálo se, že to nikomu nevadí. Uviděl jsem bar. Hned jsem věděl, kam musím nejdřív.
"JEDNOHO RUMA S KOLOU," zařval jsem na číšníka, protože přes džemujícího hendrixe s morrisonem na pódiu nebylo vůbec nic slyšet. Hendrix se už zjevně hudebně dostal k čistému noisu a Morrisona očividně bavilo do něj zpívat. Všiml jsem si opodál stojící Janis, kterou zjevně balil Curt. Byl jsem skutečně vzrušený. Fakticky místo celebrit, legendy nelhaly. Ale co jsem mezi nima dělal vlastně já? 

Chvíli jsem upíjel a povšiml si vedle sebe stojícího chlapce. Měl černé, kudrnaté vlasy, byl hodně bledý, jen o něco málo vyšší než já a na hrudi měl jmenovku. "Anton Yelchin," stálo na ní. Všiml si, že ho pozoruju. "Čau já sem Anton," řekl mi a nemohl jsem si nevšimnout, že v ruce třímá Sex on the Beach.
"Tyjo NAZDAR!" Řekl jsem mu. "Viděl jsem tě v Charlie Bartlettovi, jedna moje bejvalá ten film hrozně žrala! Mně se taky celkem líbil!"
"Jo? Tak to mě těší," řekl s ruským přízvukem a vypadal, že to myslí vážně. 
"Víš, už mě to unavuje. Každej mě zná jen ze Star Treku a podobnejch píčovin."
"Heheh," zasmál jsem se stydlivě do svého drinku. Pak mě něco napadlo.
"Hele a jaktože si vlastně rozumíme? Vždyť já ani nemusim mluvit anglicky, natož rusky."
"Nevim, funguje tu jakási univerzální řeč. Já třeba neznal ani trvdý Ý a přesto přečtu, že se menuješ Jaroslav Chorý."
"Jasně, aha," odtušil jsem.
"A čim ses proslavil Jardo?"
"No v podstatě ničim," řekl jsem a byl rád, že Hendrixxe s Morisonem vystřídala Amy Winehouse. Zpívala jen s kytarou, mou oblíbenou: "Best Friends, right?" Ozařovalo jí jen velmi úsporné, fialové světlo a byla nahá. Postřehl jsem, že zpívá anglicky, ale znělo to v mé hlavě jako mateřština. Zpívala naprosto perfektně, přesně tak jak jsem tu píseň znal z jůtůbu i když očividně toho měla už hodně v sobě. Byla to divná věc s těmi jazyky. 

"Jak sem řikal, v podstatě ničim sem se neproslavil." Vrátil sem se k tématu. "Je tak trochu divný, že sem tady, ale tak to se mnou bylo vždycky."
"Jasně," řekl Anton a napil se svého drinku. 
"No a s čim seš vlastně tady?" Zeptal jsem se ho.
"Hele to je trochu průser no. Uškrtil sem se. Omylem."
"Fakt? A jak k tomu došlo?" 
"No znáš to. Erotická asfyxie. Škrtil sem se kravatou a honil si ho a pak už jen vim, že sem byl tady."
"Fakt? Tyjo, co s tim v tom halywůdu máte? Slyšel sem, že se tak zabil i David Carradine."
"Hele... je to super. Když jednou přijdeš jak správně na to, je to lepší než jakejkoliv fet...Lepší než jakejkoliv sex. A že sem obojího zkusil hodně..." Usmál se Anton.
"Nojo, tady to budu moct už vyzkoušet bez následků. A kde vlastně je Carradine?"
"No v pekle, kde jinde. Červený dveře. Nepřišlo mi to u něj moc fér, ale co naděláš....sebevražda je hřích, haha."
"Jo." Uchechtl sem se. "Tak na sebevraždu!"
"Na sebevraždu," řekl Anton a ťukli jsme si. Pak se omluvil a kamsi odešel. Asi jsem ho trochu urazil. Přemýšlel jsem nad tím. Takže hříchy byly pravda. Nebe peklo, ráj. Akorát o klubu 27 všichni řikali, že to je mýtus. A ono hovno, byl jsem tam. Trochu jsem zalitoval, že jsem na zemi nebral křesťanství víc vážně. Anežka ho měla tak ráda, hm....

Z myšlenek mě vytrhly čísi ruce šmátrající mi po poklopci. Otočil jsem se a byla to samozřejmě Janis Joplin. "Hmmm, máme tu novýho kolouška, koukám," předla sebejistě.
"Ahoj Dženis. Hele hrozně mě těší, ale nejdeš na to trochu rychle?" Zeptal jsem se už trochu povzbuzen svým oblíbeným nápojem. 
"Ale králíčku, tady na to de každej rychle. Sme mezi peklem a nebem. Sme v limbu. Celý dny jen šukáme a šukáme a fetujem a NIKDY NENÍ KONEC, WUHŮŮŮ," Zavýskla jako malá holka. Hezká svým způsobem byla, líbil se mi její temperament, ale až příliš mi bohužel připomínala jednu mou stalkerku. V tu chvíli, jako na zavolanou, vedle nás procházel Jean - Michel Basquiat. Uplně sem zapomněl, že sem taky patří! Rychle jsem se k němu vmísil. 

"Čau Žáne. Hele můžeš dělat, jakože se známe? Hrozně po mně totiž jede Dženis a já jí nechci!" Zašeptal sem mu horlivě do ucha.
"Jasně, přidej se....Jardo." Přečetl si na mé jmenovce. "Zrovna du dělat andělíčky."
"Andělíčky? Co to je? Mimochodem, viděl sem vo tobě film."
"Nojo, to každej," odtušil a došli sme k hromadě koksu. V tu chvíli se okolo nás prohnal nahatej Brian Jones a snažil se dohonit kvičící prase.
"Furt ho chce ošukat. debil." Odfrkl si Basquiat a řekl: "Čum. Takhle se dělaj andělíčci!" A zabořil hlavu do hromady koksu, rozpřáhl ruce a žuchl přímo do ní. Nějaká černoška zpívající gospel, se vedle nás rozesmála.
"To je bezvadný, haha," zasmál jsem se taky nadšeně, zopakoval úkon po něm a rozplácl se k němu. Naproti nám si Dženis a Kurt Cobain naklepávali a škrtily žíly. Ale nebylo v tom nic zlého. Mrtví už sme byli, tak co. Vracela se mi euforie, kterou jsem tak dlouho nepocítil. Dřevěnělo mi patro jak po ráně palicí, pocit šíleného, naprostého a nádherného štěstí. Byl jsem v klubu 27. A bylo to nádherné...