Pohled z okna

Koukám z okna. Poslední dobou to dělám dost často. Jsem hodně osamělá. Venku prší. Cítím, jak mi mráz běhá po zádech. Mám ráda déšť. Je tak příšerný až je nádherný. Kouzelný.
Déšť máčí trávu a spadané listí. Dělá na zemi tmavé kaluže. Malé veselé děti do nich ráno určitě budou skákat. Taky jsem byla malé veselé dítě. A zas bych chtěla být. Malé děti nemají starosti. To je také to, proč jsou veselé. A kaluže jsou další důvod.
Opírám hlavu o sklo. Ubohé kapky. Narážejí do skla a pak se rozprsknou a zemřou. Ani ony nejsou nesmrtelné. Studená okenní tabule mi chladí mou rozbolavělou hlavu.
Mám depresi. Je podzim a venku je chladno. Nemám ráda podzim. Mnohem lepší je zima. V zimě se dá snowboardovat a je Silvestr. Špatné ale je, když v zimě prší. Déšť zmáčí bílý sníh a ten se pak změní na jakousi břečku a roztaje. Potom je všude bahno a nedá se v něm chodit.
Pršení pomalu utichá. Venku padá noc. Rozestupující se mraky odhalují malé tečky hvězd. Usmívají se a já se cítím ještě hůř. Jak to, že jsou tak šťastné? Vždyť většina z nich už je stejně mrtvá. Raději se odvrátím. Můj zrak spočine na rudě zářících hodinách. Je devět hodin. Měla bych jít spát, ale nechce se mi. Zítra je sobota. Soudím, že je lepší nechodit spát. Nechci se zase trápit v posteli tím, že se dvě hodiny budu snažit usnout a potom to stejně vzdám. Mám černou náladu. Řekl by mi to ten prstýnek ukazující náladu. Černá. Barva smutku. Smrti.
Parapet pode mnou studí. Natáhnu se pro polštář. Ze seprané látky na mě kouká malý ubrečený pejsek. Sedám si na něj. Mnohem lepší. Dostávám migrénu. Opět opírám otupělou hlavu o okno. Tohle bude dlouhá noc.