BLBEČEK

Říkali mu Blbeček. Pořád si na něco stěžoval. „Proč se nikdy neraduješ, neřehtáš na celé kolo jako ostatní?“ Ptali se ho. „Nebo se aspoň neusměješ?“  Tvářil se buď zamračeně, nebo kysele. A všichni se mu vyhýbali.

 

„Posraný Vánoce,“ mumlal si. Od rána mrzlo, až praštělo. Sníh zářil jako bílá peřina. Necítil nic. Své pocity a emoce se už dávno naučil nevnímat. Smutek přicházel a odcházel s trvalou pravidelností.

 

Dobře mířenou ranou pěstí urazil sněhulákovi hlavu. Odkutálela se ze svahu. Černé uhlíky k němu udiveně vzhlížely. Hlasité křupání pod nohama bylo jediným zvukem, který rušil poklidné ticho.

 

Nedíval se po stromech, aby obdivoval jejich zimní nádheru. Vyhlížel, která větev je vhodná k pověšení. Nekochal se svěží krásou ledových jezírek. Přemýšlel, zda led by šel prorazit a jsou-li dost hluboká k utopení.

 

Žuch! Na hlavu mu spadla kupa sněhu. Zuřivě poskakoval a setřásal sníh z límce, když něco zaslechl. „…ník.“ Ještě sebou párkrát škubl a obezřetně se sklonil k hromádce spadaného listí.

 

„Co tady děláš?“ položil otázku. Studený vítr se rozkošnicky proháněl ve větvích. Holé pahýly do sebe zuřivě narážely a dodávaly končícímu dni pochmurnou atmosféru.

 

Stvoření otevřelo a zavřelo tlamičku, aniž by vydalo hlásku. Třáslo se tak divoce, až to vypadalo, že keř tančí. Z drobného obličejíku k němu vzhlížely nejžalostnější oči na světě.

    

S hekáním padl na kolena. „Kur..“ Snažil se nasoukat pod větev. Jeden šlahoun ho bolestně švihl do oka. Strčil stvoření pod kabát a zapnul knoflík. Narovnal se a vykročil k domovu.

 

Tvoreček ještě hodnou chvíli vibroval, ale v teple a bezpečí, v blízkosti lidského srdce, se začal uklidňovat. Z nebe se snášely tančící vločky. Kroužily, jiskřily, dováděly.

 

Zhluboka dýchal čerstvý vzduch a nevěřícně naslouchal tichému zvuku, který se mu linul zpod kabátu. Hrudí se mu šířilo teplo. Předení nabývalo na síle, už znělo jako hlasitý kolovrátek.

 

Pocítil pouto tak silné, jako by byl součástí jeho samého. „Už je dobře, blbečku,“ zašeptal. Tiché předení se neslo celou zemí, nebem, vesmírem. Nic nevzdávej, pomyslel si. A věř v dobrý konec i tam, kde nevidíš žádnou naději…