Noc a den...

***

"Kdo touží být šťastný, musí si obstarat to, co mu žádný osud nemůže ukrást." Augustinus Aurelius

*

"Myslíš, že to dokážu napsat?"
"Dokážeš!“ odpověděla kopretina a celá se zarděla. Já mám svit ve své hlavě a jsem tak krásná, že se ti líbím."
"To ano," připustil jsem. "Jsi čistě bílá, a tak máš charakter."

Sedím na posteli a je mi horko. Na teploměru téměř devětatřicet. Rozlámaný jak vůz po poslední jízdě znovu uléhám. Hledím na vázu s lučním kvítím. Stojí na stolku vedle postele a připomíná mi včerejší den. To jsem byl ještě zdravý. Teď je vše ale jinak. Je noc a jen ta kopretina ve váze je stále stejná. Jak však může mluvit? Stěží... Záleží však na tom...?

"Jsi tady?" pokračuji proto v předchozím rozhovoru a upadám zase do podivného stavu mezi spánkem a bděním.
Nic. A pak se konečně ozvala: "Budeš mi diktovat a já budu psát. Jen kopretiny vědí, co je líbezná noc a kolik můžeš mít lásek skutečných," prohlásila.
"Já?" podivil jsem se. "Asi žádnou, jsem na to už starý."
"To je jen tvůj dojem. Musíš psát pro ženy malé i větší, mladé i starší, a přitom se musíš smát. Pak uvidíš..."

Polilo mě horko a já se začal potit. Přesto jsem pokračoval: "Milá kopretino, já svůj život vypálil až do dna a není ničeho, co bych si přál. Jak mohu najít tolik síly a napsat něco jako román?"
"Nepiš román, to je příliš dlouhé. Napiš o lásce v jednom dni a nebo měsíci. Pak to čti a čekej, až se dílo vytaví. Bude krásné a udělá tě zajímavým."
"Tak o to moc nestojím," odpověděl jsem. "Toužím po klidu, po noční obloze, po chladivém vánku, měsíci nad vodou, řece snů, a hlavně bych chtěl přijít na to, co má v mém životě ještě smysl."

"Líbej se s růžemi," prohlásila. "Jsou sice obrostlé trním, ale nádherně voní."
"Na líbání jsem nikdy moc nebyl, milá kopretino! Pokud bych něco chtěl, tak klid duše..."
"Na to máš ještě času dost, ale nemáš čas na své city."
"Na své city? A jaké máš na mysli...? Blaženost...?"
"Třeba... Duše i těch tvých ostrovů,“ řekla kopretina.

Protáhl jsem vůni letní noci svým pohledem a zahleděl se do oken: "Myslíš, že by to stačilo...? Vždyť nevidím moře!"
"Moře je láska k vodě a to nikdy není jen klidné. Musíš psát jako bys chtěl být jednou provždy v ráji a ne na dně oceánu."
"Milá kopretino, slova jsou jen prázdné zvuky a ani písek není už tak žlutý, jak kdysi býval."
"Tak napiš o ženách!"

Trochu mě překvapila. Ženy jsem vždy miloval, ale jsem jen muž a jeho láskou jsou činy. Řekl jsem proto: " To by nestačilo. Nelze pořád jen hladit, líbat, dávat najevo city a přitom žít životem normálního člověka. Tady na zemi se musí stále něco dělat a hlavně pracovat... A soužití s ženami je někdy těžké..."
"Když si nevěříš, spolehni se na svůj vnitřní hlas a ten ti řekne, jak hluboko jsou lidské snahy a jak daleko je láska skutečná," pravila kopretina a ztichla.

Zoufalost nemoci spočívá v její neodvolatelnosti. Nořím se opět do vzpomínek a slyším odkudsi: „Jsi nemocen, Martine, jsi ale zdravější než předtím. Jen horečka tě může vrátit do tvých snů. Zavírám oči a cítím údery svého srdce i tíseň dechu. Kde jsem to vlastně byl...?

Tma je vysvobozením mé představivosti. Vidím pohádkového dědečka, který sedí na lavečce u cesty. Přijímám jeho vyzvání, abych usedl vedle něj.
"Mohu ti splnit jedno jediné přání, milý synku, ale nespěchej, je toho dost, co si můžeme říct," řekl dědeček.
"Nemám žádné zvláštní přání, snad to, abych byl zase zdravý."
"Přesně tak... Nejdůležitější je přiměřenost a tvá cesta životem je trochu výstřední."
"Žil jsem jak to šlo..."
"Musíš na to jít od lesa a pak uvidíš, jak velká je rovina tvých ostrovů."
"Ostrovů? Vždyť žádné nemám!"
"Musíš je hledat, ale ne v moři, nýbrž na cestách. Jen tam jsou místa, která ti umožní být blaženým."
"A jak je poznám?"
"Vzdej se všech přání, usedni s motýlem a líbej květy. To je pravé štěstí... A až přijde tvůj čas, vydej se na velkou cestu..."
Záhadný dědeček se odmlčel a zmizel.

Je noc a po ní vždy přichází den. Otvírám oči a cítím se lépe. Asi bych se měl převléct, ale na stole v kuchyni už stojí horká káva, kterou mi přichystala moje žena. Asi jsem vypadal napůl mrtvý, že si mne vůbec všimla... Některé ženy obdivují muže silné a některé slabochy. A nic uprostřed...

Usedám za stůl. Tužka a poznámkový blok. Kvůli nákupům. Cítím potřebu něco napsat. Ale co...? Po okně tancuje moucha a svěží vůně počínajícího letního dne mi připomíná téměř vše, co jsem během své krátké nemoci zažil. Za jediný den a jedinou noc... Není nic důležitějšího než vědět, o čem to všechno je. A zase jsem přemýšlel...

Plujeme na společné lodi vesmírem, žádné jiné možnosti skutečně není. Rozum nám říká, že jsme jen prach a v prach se obrátíme, pohltí nás voda, spálí ohnivé plameny slunce a nakonec zmizíme v černé díře nekonečného vesmíru. Srdce však ví svoje. Krása i láska jsou nesmrtelné. Všechny zářivé okamžiky jinak pomíjivého světa barev, světel, stínů a dokonce i hudby nelze vymazat. Smrti se není třeba bát, protože projevy opravdové lidskosti jsou věčné a není síly, která by mohla tuto skutečnost změnit...

Myslím, že tím nejdůležitějším v životě je víra, že vše, co nás potkává, má hlubší smysl. Zrození, dětství, láska, přátelství, práce, úspěch i neúspěch, štěstí i neštěstí, zdraví i nemoci, strádání, stáří a dokonce i smrt. Skutečná ctnost nespočívá v tom, že jsme prosti všech špatností, nýbrž v tom, že s nimi bojujeme, padáme a opět se zvedneme...

Jsou tisíce majáků na březích mořských, ale ve skutečnosti jsou jen dva. Slunce a měsíc. A to opravdové, v životě důležité, je někde uprostřed. Mezi nebem a zemí, mezi přírodou a člověkem, mezi mužem a ženou, mezi rozumem a láskou, mezi touhou žít a přáním zemřít... Jen Bůh ví, jak je to strašně těžké...

Říká se, že naděje umírá poslední... Jsem přesvědčen, že skutečná naděje neumírá nikdy... Je něco jako leknín... Vyrůstá z bahna... sílí s vodou... a kvete v hřejivých paprscích slunce... Usíná s každou zimou a s každým jarem se budí k novému životu... Stejně jako den a noc... Když vyjde měsíc a nebe se zatřpytí hvězdami, je čas na lásku... A když se obloha projasňuje a rudý lem vybarví východní obzor... probouzí se den... Svítá...

***