Křeslo

Všimla si ho hned poprvé, kdy vstoupila k němu domů. Když se v poněkud staromódní předsíni s parketovou podlahou zouvala, zahlédla ho koutkem oka. Bylo na zvláštním místě, stálo u zdi přímo naproti vchodu do bytu a vedle dveří, o kterých záhy zjistila, že vedou do obývacího pokoje.


Tehdy nepřemýšlela, proč má samostatně žijící muž v předsíni kožené křeslo. Měla v tu chvíli hlavu plnou jiných myšlenek. Jasně si ale pamatuje, že jí už tehdy přišlo podivné.


Brzy znala jeho byt dokonale. Věděla, kde co najít a kam co uklidit, aby to on našel. A věděla, co by tam pomalu chtěla změnit, než tam bude trávit více času.


Netrvalo dlouho a čas prvních změn přišel. Začínala jim pěkná společná sobota a on si nechal poradit, vynášel a vyhazoval několik starých zbytečností a vyměnitelností. Však ať se u něj ona cítí lépe. Když se poněkolikáté vrátil, pochválila ho a on si šel umýt špinavé ruce.


Jak vyšel z koupelny, nachytal ji. Stála v předsíni a dívala se na to křeslo. Aniž by cokoli řekl, vykročil k němu, položil ruku na vysoké opěradlo, přejel po lesklé černé kůži.


“Nikdy jsem neviděla, že bys v něm seděl,” dotázala se pohledem.


Náhle se v jeho výrazu odněkud objevil smutek.


Nikdy jí o účelu toho křesla nic neřekl a ani nechce, aby o něm něco věděla.


On si to křeslo nevybral, bylo mu dáno. Bylo tu na svém místě dříve než on a tehdy, když se nastěhoval, si říkal, že se ho zbaví, jen co bude trochu důvod. Dokonce nějakou dobu věřil, že důvod brzy přijde. Než ale mohl přijít, přišlo něco jiného. Postupně objevoval slast, jakou mu poskytovala ta chuť. To potěšení. Znal to již dříve, netušil však, jak silně krásné může být. Že může být drogou.


První týdny a měsíce tu závislost nevnímal jako hrozbu, byla mu zpestřením nepříliš pestrého života. Mohl si to potěšení svobodně užívat. Měl kdy, kde a za co. Nějakou dobu se vše zdálo být tím ochucené a lepší.


Až když ta závislost začala ohrožovat, co si ve svém životě vybudoval, začal s ní bojovat.


Začal o ní přemýšlet. Jak mu chutná a jak mu škodí. Poté ji zkoušel odmítat. Ale byl proti ní v oslabení, neodhodlán, bez pořádného důvodu a bez dostatečné náhrady, snadno ho strhla zpět k sobě. A tak místo odpírání si hledal, jak tu chuť zkrotit, jak s ní vycházet, jak ji začlenit do svých dní, tak, aby s ní mohl žít dál.


Jednoho zaspaného dopoledne ho v posteli napadlo, že mu ta droga celý život šla v patách, byla mu stínem a teď, když se usadil, dohnala ho a padla na něj plnou tíhou. Uvěřil tomu.


V jeho vzpomínkách to další období, ty měsíce splívají. Jeho čas se začal dělit na ten omámený chutí a na ten mezi dávkami. Propadl se do nechuti cokoliv dělat, ze které ho do rozzářené radosti vyvedla vždy jen na pár hodin chuť, jejíž porce musel pomalu zvětšovat, chtěl čím dál více.


Stále méně však měl za co si ji dopřávat a brzy kvůli ní přišel o práci. Byla to slast, svým účinkem postupně ochromující jeho schopnost si ji obstarat A tak se období mezi slastidárnými dávkami prodlužovala. Jeho majetek ubýval, stejně jako lidé kolem něj, stejně jako se kolem chorobné mysli bortilo jeho tělo. Už brzy nebude mít, za co si dělat radost.


Ten den se chystal prodat to křeslo od neznámého majitele, předchozího obyvatele bytu, křeslo čekající na něj v předsíni snad roky, aniž by do něj někdy usedl. Chtěl se jej konečně zbavit za pár korun ve starožitnictví v ulici, kde už toho prodal více a tohle křesílko by určitě udal také. A pak si za ty peníze konečně zase dopřát. Rozsvítit si den.


Oblékl se, téměř nevnímaje do čeho, obul si zavázané boty a už chtěl jít do starožitnictví, aby je požádal, zda by si pro křeslo přišli, když ho napadlo ho předtím trochu oprášit a otřít. A právě když se k němu sehnul s navlhčenou utěrkou, stalo se to. Nikdy předtím jej zblízka nezkoumal.


Ztuhl. Nyní to náhle vidí.


Jak decentně se černá kůže křesla leskne ve světle přicházejícím z pokoje, jak bezchybně je tvarována opěrka i sedák, jak elegantně jsou područky obepnuty černým materiálem s jen zblízka viditelnou živočišnou strukturou, jak precizně je polstrování přišito dokonalými švy v záhybech tvarů.


Musí se do něj posadit, než ho prodá. Vědom si svých propocených zad z očekávání dnešní potěchy, přesto pomalu usedl. Bezvadná napnutá kůže, tak dlouho netknutá, ho ihned začala chladit a svým tvarem vedla záda k tolik potřebnému narovnání. Ruce spočinuly na područkách, prsty objaly jejich zahnutý okraj a zjizvenou mysl překvapil pocit pohodlí. Svaly, ztuhlé špatnou životosprávou a napětím se uvolňovaly.


Jak je možné, že se do něj neposadil dříve? Jakto, že si nikdy nevšiml jeho perfektnosti? Vždy jej vnímal jako staromódní cetku nevhodnou jakéhokoli využití. A přitom celou dobu tu bylo, stačilo se jen posadit.


Po neznámo dlouhé chvíli začal opět vnímat své okolí a okolnosti. Uviděl, že sedí přímo naproti vchodu do bytu. Novější dřevěné dveře v širokém, tlustém dřevěném rámu, podstatně starším a oprýskaném ještě od minulého majitele. Všímá si, jak jsou dveře okolo kliky zašpiněné, upatlané. Kdy je vlastně umýval?


A pak se vzpamatoval a vzpomněl si, co chtěl dělat. Vždyť chtěl křeslo prodat a nakoupit si po tak dlouhé době radost! Jak na to mohl zapomenout? To křeslo ho na chvilku fascinovalo, vytrhlo z jeho závislosti, na chvilku osvobodilo od myšlenek točících se jen kolem jednoho.


Příjemná touha po chuti a očekávání se teď vrátily a s nimi radost, těšení se. Dnešek má smysl. Však jen vyjde ven, zajde do toho starožitnictví a určitě získá dost peněz na to, aby si užíval celou noc a snad i zítřek. Jak dlouho bude chtít. Nejspíš mu zbude dost i na příště. Třeba už pozítří by mohl pokračovat. Užít si znovu. Jako když na to kdysi míval.


To křeslo je tak poctivé, natolik dobře vyvedené, možná za něj dostane ještě více. Měl by se pokusit smlouvat. Mohl by ho zkusit odvézt do lepšího antiku. To je nápad!


Následně strávil večer hledáním starožitnictví, poháněn příjemným očekáváním. Zbytek nechá na zítra. V denním světle u okna křeslo nafotí a fotky jim zašle, aby mu rovnou napsali odhad ceny.


Po dlouhé době vstával s radostí. Přenesl křeslo k oknu. Fotoaparát dávno prodal, naštěstí se mu podařilo pořídit dobré snímky telefonem a první odpovědi dostal ještě ten den. Páni starožitníci psali podobná rozpětí částek a podobná vysvětlení, že z fotek to lze těžko posoudit. Rádi se však na křeslo přijedou podívat.


Však až to křeslo uvidí, nabídnou ještě více. Dnes už je ale pozdě, aby je volal, počká to. A s tou myšlenkou se do křesla, opět na jeho místě v předsíni, znovu posadil. Pohodlně uveleben dlouho očima přejížděl tu potemnělou místnost. Měl by tu uklidit. Až přijedou, ať nemá ostudu. Teď se mu však dobře sedí, uklidí zítra.


Když světlo přicházející z obývacího pokoje zesláblo, přesunul se do postele a druhého dne se hned ráno jal v předsíni uklízet, umývat, utírat. Úklid rozšířil na celý byt, až ho bolela záda, lehl si na zem, protáhl si je a posadil se do svého křesla. Ihned však vstal, je zpocený, musí se umýt.


Konečně se mohl opět s klidem usadit, umyt a oholen a s výhledem na předsíň, uklizenou a čistou tak, jak to mírně zešedlá omítka, staré parkety a oprýskané dveře dovolily. Teď by je mohl zavolat. Avšak ozývá se hlad. Půjde si něco koupit.


Šel na čerstvém vzduchu pomalu, loudavě a cestou domů z obchodu jim zavolal, nemůže to stále odkládat. Jeden starožitník přijede druhý den odpoledne, druhý potom večer. Ideální, může si dnes v klidu udělat večeři a zítra už bude mít pořádné peníze, aby si po dlouhé době dopřál radost.


Jak pomalu jde ulicí pod jasnou odpolední oblohou, osvěžují se mu myšlenky. Je to zvláštní, obvykle mimo dni rozzářené chutí mívá nechuť cokoliv dělat, teď má však chuť se venku zdržet déle. Na poslední chvíli se odhodlá odbočit do menší uličky a vrací se oklikou ke klidné části parku, kde si sedá na lavičku a rozhodne se sníst něco ze svého nákupu.


Úvahy pokračují. Sílu něco dělat má od chvíle, kdy to křeslo neprodal a místo toho se do něj posadil… kolik v něm vlastně proseděl času? Nějak v něm nalezl motivaci, důvod něco činit. Asi je to tou jistotou. Jistotou, že díky němu dostane dost peněz, aby si zase pořídil, co potřebuje. A třeba by z těch týpků mohl vysmlouvat ještě více.


Přichází domů, míjí své křeslo a uklízí potraviny. Kdyby neměl ten další jistý příjem, musel by na jídle dál šetřit. Vůbec by bylo dobré dostat se zase k nějakým normálním penězům. Až to prodá a prachy utratí, musí něco vymyslet.


Před vařením se alespoň na chvilku znovu posadil. Čím to je, že je to tak uklidňující? Je to tou místností, nebo tím křeslem? Škoda, že ho musí prodat. Dobře by se v něm sedělo normálně u stolu.


Když druhý den večer druhému starožitníkovi řekl, kolik mu nabízel první, dostal tím od něj o něco lepší nabídku. Pohlédl na své křeslo. Potřebuje ty peníze. Bez nich na to tento měsíc nebude mít. Ale nemusí přece dnes. Když počká, třeba z něj dostane více. Vyslovil se, že si to rozmyslí. Domnívá se, že by mohlo mít větší cenu.


“Rozmyslete se”, dostalo se mu odpovědi. Vypustil starožitníka ven. S ním mu odešly i prachy. Dnes si to nekoupí. To přece nevadí. Může zítra, nebo pozítří, třeba tak dostane peněz víc. Musí si naplánovat, jak přesně to podnikne, aby si tu chuť co nejvíc užil, když na to tak dlouho čeká. Takhle dlouho snad od té doby, co tomu propadl, na svou radost ještě nikdy nečekal.


Jakousi dobu sedí ve svém křesle, rukou přejíždí po hladké kůži područky a plánuje, jak krásně mu bude.


Neví kdy, ale přesunul se do postele, kde ho také probudil telefon. Tenhle známý mu už dlouho nevolal. Než to zvedne, všimne si, je skoro jedenáct. Nesmí do telefonu znít jako zombie. Rychle se zvedá a procvičuje si hlas pár slovy.


Není si jist jak, ale než to položil, slíbil mu, že jim vypomůže ve firmě. Od zítřka. Tak přece jen ho ještě někdo někde potřebuje. Nemělo by to být těžké a bude za to mít pěknou hodinovou odměnu. Využije, že má teď jaksi aktivnější dny a něco si přivydělá, to je přece dobré a vykašlat se na to může kdykoliv.


Převalil se první týden s prací, pak druhý. Na účtu se objevilo víc peněz. Byl odvyklý být večer poctivě unaven, byl odvyklý těšit se na odpočinek a víkend. O dalším víkendu se po dlouhé době zapovídal s nejlepšími kamarády.


Zlákali ho. Šlo to rychle. Užil si to. Ta chuť byla skvělá. Když usínal, i když se probouzel, přiznal si, bylo to přesně tak dobré, jak si to celý ten čas představoval.


V pondělí mu je v práci nesmírně zle. Proč sakra jsou věci, které jsou tak báječné a přitom jdou proti životu? Proč není pro něj tak skvělé něco, co může dělat častěji a co není v konfliktu skoro se vším?


V úterý odpoledne už je mu lépe. “Jen tři dny do víkendu,” pomyslí si. “Peníze mám, musím si to užít alespoň stejně, jako minule. Kéž by to šlo bez následků. Musím začít dřív, musím začít v pátek, do pondělí mi bude dobře.” Tolik se těší. A nemusí prodávat křeslo, peníze vydělává.


Pátek večer je tu, po práci se doma rychle převléká a chystá se vyrazit za tou zaslouženou chutí. Zarazí se v předsíni. Bude mi tak zle! Ten začátek týdne bude hnus. Opravdu to chci? Není mi teď dobře?


Neví. Neví co dál. Má se obout, nebo zase převléknout, udělat si večeři a jít spát? Jedna možnost se mu jeví horší než druhá.


Shodí bundu na zem, sedá do křesla a má před sebou ty dveře. V kapse džín ho tlačí peněženka, bude teď ale čumět, dokud nebude mít jasno. Tak co tedy chceš?


Ten večer za kamarády nepřišel. Šel spát. Tím to na celý víkend zabil. Rovnou vstává druhý den, v sobotu, až v poledne, teď nemá smysl už nic začínat. Rovnou se musí smířit s dalším týdnem bez toho. Příště si to musí vynahradit.


Možná by si příští týden mohl vzít v pátek volno, užít si den navíc, bylo by mu pak v pondělí lépe. S tou potěšující myšlenkou se konečně dokáže zvednout z postele.


Další čtvrtek v práci si o to volno neřekl, stále to odkládal. Teď už jde domů, může ale šéfovi zavolat večer. Rozmyslí si to. Večer ale čumí do dveří. Musí si o to volno zavolat teď, než bude pozdě, nemůže mu napsat o půlnoci, že ráno nepřijde. Takhle to bylo, když přišel o práci minule, to znovu nechce, chce si vybrat sám, kdy se na ni vykašle.


Neudělal to, neodhodlal se mu napsat. A tak ráno vstává do práce. Takže nebude žádný prodloužený víkend. Nepřekvapuje ho, že má z toho mizernou náladu. Je to stejné, jako tehdy, když už nedokázal pracovat. Nedalo se normálně fungovat, bylo čím dál těžší se mezi dávkami k čemukoliv přinutit.


Teď ale potřebuje ty peníze, musí makat. I když ví, že celý následující víkend bude k ničemu a potom zase alespoň čtyři dny práce. Chce si totiž užít, teprve až bude mít tři dny volna. Dnes se netěší ani na konec pracovní doby. Loudá se domů, neví ani, co si dát k večeři. Vařit nebude.


V sobotu odpoledne je za oknem krásně, vytáhne ho to z postele. Mohl by to dnes podniknout. Sice už je půlka dne pryč a pondělí se blíží, udělá to ale nějak, aby mu nebylo tak zle. A kdyby to nepomohlo, tak se v pondělí z práce omluví. Má na to přece právo, ani tam není na plný úvazek. Má právo si alespoň o víkendu udělat radost.


Ale neobléká se dost rychle a než se dostane ze dveří, ozývá se v něm druhé já. Přemýšlej přece. Posaď se na chvíli. Pojď si říct, co doopravdy chceš, pak to udělej.


Nakonec si domů objednal teplý oběd i něco k večeři. Ví, že kdyby někam zašel, rozptýlilo by mu to myšlenky. Jenže jediní jeho kamarádi, se kterými se poslední dobou dobře baví, jsou ti, kteří ho nejvíc svádějí k té chuti. Na příbuzné náladu nemá, nemá chuť se hýbat, natož se s někým navštěvovat.


Musí se donutit věnovat něčemu, co ho zaměstná a odvede to myšlenky od té potěchy. Alespoň tedy na tu chvíli, kdy si ji nemůže dopřát. Třeba každý druhý víkend by si ji ale dát mohl.


Druhý den se donutil, zašel si po tolika měsících zacvičit. Nechce se mu, ale když bude v lepší kondici, bude ho ta chuť méně ničit, bude si ji moc více užít. Je to taková příprava, předehra. Bude to lepší, než kdy předtím.


Další čtvrtek si opět hrál s myšlenkou si víkend prodloužit a opět mu to neprošlo, skončil v křesle. Tentokrát jde cvičit už v sobotu, ať nějak stráví čas. Odpoledne cestou domů se cítí skvěle, tělesná námaha ho osvěžila. V tu chvíli mu píše kamarád.


Zlákal ho. Však si to zaslouží, trochu relaxace, svobody. Naschvál se v předsíni na křeslo ani nepodíval, rychle prošel kolem, aby ho nezastavilo.


Vychutnal si to. Trvalo to dlouho, bylo to uspokojující, ale v neděli večer se dobrá nálada nenávratně vytratila a je mu čím dál víc špatně. Snad se to do rána zlepší.


Snaží se oddálit vstávání, nezlepšilo se to. Nemůže takhle jít do práce. Musí se omluvit. Nadřízený je naštvaný, právě dnes měli začít pracovat na nové zakázce. Slibuje, že přijde alespoň odpoledne.


Úplně zapomněl, jak je dnešek důležitý. Kdyby si to uvědomoval, možná by to o víkendu neriskovaů. Proč to vůbec v sobotu udělal? Měl se předtím i bez toho tak dobře! Měl odolat a dělat cokoliv jiného! Teď je mu zle, takových peněz v háji a ještě z toho bude mít problém v práci. Takhle to nemůže jít dál, nechce, aby mu jedinou radostí byla na pár hodin ta chuť a diktovala vše. Musí se toho nějak zbavit.


Dělá si pozdní snídani, doufá, že se mu z ní neudělá více zle a napadá ho, to křeslo, když mu pomáhá, mohl by si ho přenést do kuchyně a sedět v něm u stolu. Třeba na něj to jeho pohodlí a dobře tvarovaná opěrka skutečně nějak působí. Je to ale vůbec možné? Dává to smysl? V práci má také pohodlné křeslo a že by tam nějak ztrácel chuť na to jedno, to se mu nezdá.


Navíc, v lepším světle, než je v té předsíni, by určitě byly vidět na křesle nedokonalosti, opotřebování. A on si tak nějak zvykl, že je dokonalé. Bojí se, že s vadami by mu nepřinášelo tu uklidňující jistotu. Sice to jeho umístění v malé předsíni je zvláštní, ale tam mu vyhovuje, tam se hodí a tam pro něj funguje. A nakonec, on si může dát stůl k němu! Nebo alespoň stolek.


Odpoledne v práci se těší, jak si doma sedíc v křesle sní na stolku večeři, pak si bude číst a usne, zatímco ta nevolnost z víkendu ho přejde. Podobně by to mohl dělat o víkendech. A odolávat.


Večeři si udělal, ovšem jíst ji v křesle v předsíni mu přijde nepohodlné. Najedl se raději normálně u stolu a pro jistotu si pak v křesle alespoň četl, než ho únava zahnala. A takto přečkal i zbytek týdne. Na víkend se rozhodl duševně obrnit. S kamarády se pobaví, ale do té drogy nespadne. Buďto ho to bude bavit i bez ní, nebo ho to bavit nebude a najde si zábavu jinou. Neví jakou.


Je pátek večer a on skutečně odolal. Do poslední chvíle zvažoval, že by si dal, nakonec však přátele se zklamáním a naštváním opustil. Prochází se nočním městem a je mu mizerně. Nejraději by si dal alespoň bez nich, jenže místo toho si zvolil klidný víkend, čas o ničem a přece ten správný.


Takhle chutná porážka chuti proti rozumu. Jak by mu však chutnalo vítězství? Jako když v pondělí nedokáže stát rovně?


Blíží se páteční půlnoc v křesle. Stále se může zvednout a dopřát si to. Nebo jít spát a zítra dělat něco produktivního. Jedna možnost se mu jeví horší než druhá. Proč je sakra rukojmím svého chtíče? Proč chce věci, které se vzájemně vylučují? To celý život maká, dýchá, aby pak nemohl mít to, co chce?


Proč mu nestačí méně? Proč je všechno, co poslední snad rok dělá a čeho dosáhne, jen ubohým stínem té radosti, jakou mu dává ta chuť? V práci kývnul na plný úvazek, více peněz, ani se z toho nedokáže usmát. Směje se jen té ironii. Všechno, všechno je to k ničemu.


Ví, měl k tomu sklony už dávno, byl k tomu odsouzený. Kdyby si mohl dovolit cokoli, možná by se nechal tou drogou pohltit a oddělat k smrti. Umřel by šťastný. Takhle se snaží, bojuje a je nešťastný.


Stejně do toho nejspíš zase spadne, teď když se ale trochu vzchopil, měl by se dál snažit. Ještě jednou zkusit žít bez té radosti, dát světu šanci, zda bude dávat smysl. A když ne, alespoň bude mít za co si potom důkladně užívat. Každý den v práci mu vydělává na několik dní bez práce.


Od té doby se každý večer alespoň na chvíli ve svém křesle zamyslel nad tím, jak se mu daří a představil si, jak si krásně bude moci třeba už o víkendu užít. Však to udělá, až přijde ta správná chvíle. Dopřál si to hodněkrát a dopřeje si zas. O to více, když se dostane do lepší kondice.


Nebýt jeho lepšího stavu, nepotkal by potom ani tu ženu a určitě by o ni neprojevil zájem, nebo určitě ona o něj ne. Zcela jistě by si ji nepřivedl domů. Teď si ji ale zaslouží, když se tolik snaží a omezuje. Díky ní bývá večer ještě poctivěji unavený.


“Roberte?” Probrala ho ze vzpomínek a ze zamyšlení nad jeho životem, nad jeho křeslem.


“Však neříkám, abys to křeslo vyhodil,” pokračuje ona omluvně, “jen sem neviděla, že by ti k něčemu bylo.”


Robert pouští ruku z opěradla, přesunuje ji na její ženský bok a povídá: “Ani neuvidíš, ale je pro mě důležité.”


“Nechceš ho alespoň dát jinam? Tady je takové, divné.”


“Tady je nejlepší, sem patří.”


Tím sobotní úklid skončil a šli si udělat oběd.


Společný čas utekl rychle a druhý den, v neděli, ji šel vyprovodit. Vrací se do svého bytu sám, zouvá se a přemýšlí. Je jim spolu hezky.


Podívá se na mobil, kolik je hodin. Převléká se do domácího a usedá do svého křesla. Jo, je mu s ní hezky, je příjemným zpestřením. Čas s ní utíká rychleji a méně musí přemýšlet o tom, kdy si zase udělá radost.


Snad brzy. Tento víkend už je pozdě, zítra pondělí, ale brzy se najde ta správná příležitost vychutnat si to víc, než kdy předtím. Třeba až se rozejdou, vezme si pak dovolenou nebo rovnou odejde z práce a konečně si zase rozsvítí den.