Puntíky a kostičky

Představte si klasický pár. Kluk a holka. Ona nosí jeho mikiny, košile, chlubí se jimi ve škole. Myslí si, že vypadá dobře v triku až po kolena, na kterém je na první pohled vidět, že je pánské. Může si vymyslet milion příběhů, jak jí byla zima a on ji tak půjčil svůj kabát, nebo že se u něho polila čajem, protože byla tak moc nervozní z jeho úsměvu. Pravděpodobně si buď vymýšlí, nebo se polila úmyslně, aby od svého milého tričko dostala. Vsaďte se, že ten „čaj“ byl úplně náhodou už studený a proto se vůbec neopařila. A nebo si třeba nevymýšlí a skutečně ji jeho oči zhypnotizovaly natolik, že zapomněla, že se pije ústy a ne výstřihem. A jelikož je to kouzelník, stihly u toho hypnotizování i vychladit čaj.
„No a on byl tak moc hodnej a zachoval se romanticky. Holky hele, půjčil mi svoje tričko, abych nemusela být v tom mokrym.“
„Chtěl vidět kozy, to je jasný,“
„Vy jste ale pitomý, on takovej není...“

No, ať už je romantik nebo úchyl, kdo by se rád nepochlubil svým přítelem? A půjčené triko je zaručeně způsob, jak debatu na tohle téma rozpoutat. Ale samozřejmě to má i jiné výhody. Spát v mikině někoho, koho milujeme nám může trochu připomínat jeho blízkost. Vůně jeho parfému nám dodává pocit, jako by nás hřálo jeho tělo, i když vedle nás ve skutečnosti není. (Tedy pokud nepoužívá parfém jako moje učitelka češtiny ze střední. S něčím takovým u nosu bych neusnula.)

Není trochu nefér, že v tomhle máme my holky výhodu? Kdyby chlapec přišel do školy v upnutém růžovém tričku, které mu půjčila dívka, když se u ní polil čajem. Samozřejmě protože se zakoukal do jejích…ehm... očí…
Málokdo by si asi pomyslel, že má tenhle kluk v ženském outfitu přítelkyni. Přítele možná…

Já a moje drahá polovička naštěstí žádné „nefér“ neřešíme. Půjčujeme si věci prostě vzájemně.
Ze začátku to byla mikina. Byla skutečně moje dobrá vůle půjčit ji mikinu, když odjela na víkend k mámě. „Rychleji to uteče, než se zase uvidíme,“ říkala jsem si.
„Nějak jsem ti ji zapomněla vrátit,“ omlouvala se mi později.
„Já ti ji ale nechat chtěla,“ odpověděla jsem a v hlavě mi doznělo „a navíc jsi nezapomněla, prostě si doufala, že si nevzpomenu.“
„Chceš ji zpátky?“ zeptala se mě druhý den.
„Třeba až v úterý. V pondělí si ji vezmi do školy. Stejně mi je jasný, že se chceš chlubit,“ zněla moje odpověď.
Ani nezapírala. Jak říkám: Kdo by se nechtěl pochlubit přítelkyní? Navíc tak úžasnou, jako jsem já.

Výsledkem nyní je, že tři měsíce od zapůjčení nemám stále mikinu zpět. Původní dohoda zněla: „Vrátíš mi ji, až dojdou ty Hašlerky v kapse.“ A kde je Hašlerkám konec?
Ale víte co? Mám na oplátku nespočet triček, dvě mikiny, šátky, čepici, rukavice a dokonce boty.
„Vrátila by si mi prosím mojí čepici?“ ptám se často, když se navečer loučíme před domem. Ona mi zkrátka s oblibou při líbání sundává čepici, snad ji přitahují moje vlasy, nebo co já vím.
„To ale není tvoje čepice,“ odporuje, když mi ji nasazuje zpět na hlavu.
„Promiň… Vrátila by si mi prosím tvojí-mojí čepici?“
Snad nejvíc zmatená je kauza šál a palestin.
„Proč mi bereš mojí palestinu?“
„To je ale moje palestina.“
„Jo, ale tak si vezmi svojí...mojí… prostě chápeš, tuhle.“
„Ale ta nevoní po tobě, tuhle si měla teď, já ti nechám svojí.“
„Myslíš mojí? Svojí-mojí? Tu kterou jsem ti půjčila včera?“

Momentálně máme tři skříně, jednu u přítelkyně doma, jednu v Praze, kde jsem přes týden a jednu na vesnici, kam jezdím na víkendy. Všechny tak nějak sdílíme a pomalu zapomínáme, co komu patří.
Ono když člověk ráno vstane a oblékne si první tričko, co najde na zemi, jistý zákon říká, že je to obvykle tričko toho druhého. A ten zákon u nás funguje velmi dobře. Když se tedy má přítelkyně vzbudí a zjistí, že já odešla na záchod v tričku Hry o trůny, kterou jsem ani neviděla, musí se spokojit s něčím mým. Nevýhodou pak může být, že jste nuceni se na seriál podívat, abyste mohli oblečení s jeho motivy nosit právoplatně…
Sdílení oblečení může mít ale mnohem více nevýhod. Například když partnerovi půjčíte triko a dojde vám, že váš oblíbený kus oblečení sluší mnohem víc jemu.
Nebo když vám přítelkyně neustále vnucuje své košile, které vy nenosíte. (Ale košile jsou super, ona je prostě nosit bude!!!)
Taky když ráno hledáte dvě hodiny ponožky a žádné nemáte…
Když si půjčíte košili, která je totálně super. A vezmete si k ní vlastní kalhoty, které jsou taky super. Jenomže… puntíky a kostičky… Lásko, promiň, ty hadry jsou skvělý, ale ta kombinace…
No a nakonec taky to, že rodičům chvíli trvá smířit se s tím, že nosíte věci někoho jiného. A že vám tu mikinu na podzim koupili vlastně jen proto, aby ji celou zimu nosila vaše přítelkyně.

Jsem ráda, že chodím s holkou. Nosit její věci je super. Zasmát se ve škole s přáteli, když na sobě mám vlastní v podstatě jenom spodní prádlo. (Ano, u ponožek jsme skončily, nepůjčujeme si zase úplně všechno. To by ani nešlo. Ačkoli je o hlavu menší, nějakým zázrakem můžeme nosit stejná trika. Má ovšem značně větší prsa, s podprsenkou by to bylo asi náročnější. A já má zase prostorově výraznější pozadí, myslím, že sdílení kalhotek nám taky jen tak nevyjde.)
Ráda se v noci přitulím k její mikině a přemýšlím o její blízkosti.
A musím uznat, že ten podnět ke sledování Hry o trůny beru nakonec taky docela pozitivně.
Ale jsem ráda, že chodím s holkou i z té druhé stránky: Vím, že se pochlubí mou bundou, že o mně bude mluvit se spolužáky. (A to mi jako egoistovi dělá dobře.) Že jí víkend beze mě uteče rychleji, když ho stráví v mém tričku.
A že je to důkaz důvěry, sdílet s někým hned tři skříně najednou.