Nákupy, sněhuláci a šest nebo sedm tašek nepořádku

Nemám ráda nakupování. Než bych ráno došla pro čerstvé pečivo, radši si vylámu zuby na tři dny starém rohlíku a bezzubými ústy se pak nasnídám taveného sýru jen tak, bez ničeho. Pokud tedy alespoň ten sýr doma mám. Je to především lenost. (Pominu-li nedostatek peněz.)
Když už ale jdete do obchodu potřetí během hodiny, nevíte, jestli se smát nebo brečet.

„Koupíte sýr, pokud bude kolem padesátky. Taky zeleninu, tu, kterou kupujeme normálně. A ještě tři cibule,“ bylo nám nadiktováno.
„Jasně, tati,“ přitakala přítelkyně, ale už po pěti minutách se mě ptala, cože to máme koupit.
Ani já si to nepamatovala, naštěstí jsem si to byla schopná v rychlosti zapsat do mobilu. Seznam jsme tedy měly, tak jsme se vydaly do nedaleké Billy.
Cesta tam i zpátky trvá dohromady snad pět minut. Tedy Pšendě, pokud by šla sama. Pak jsem tu já a moje tučňáčí chůze. Led je podle mého názoru zlo a měl by se zakázat. Ten, kdo tuhle zmrzlou blbost vymyslel by zasloužil medaili za demenci. Z pěti minut se tedy stalo půl hodiny.
Zvládly jsme koupit všechno na jedničku. Tedy, alespoň jsme si to myslely.
„Jenom sýr jsme nevzaly, stál padesát šest,“ zahlásila hrdě Pšenda, když jsme se vrátily.
Já stála ve dveřích a neviděla tak výraz jejího otce, ale dovedu si podle hlasu představit, jak protočil oči.
„Říkal jsem kolem padesátky, co si na ten oběd nastrouháme?“
„Takže tam máme jít znova?“ odtušila moje chytrá přítelkyně.
„Ano,“ odpověděl. „Ale nejdřív ometete auto od sněhu.
Vzaly jsme si tedy smetáčky. Respektive jeden. Špinavý od barvy na boty. Což jsem já nevěděla a moje již zmíněně chytrá přítelkyně mi o tom pozapomněla říci. Takže jsem nejprve před vchodem strávila půl hodiny snahou umýt si sněhem černé ruce. (Že se později ukázalo, že mám barvu i na kalhotách, to už je detail.“
„Víš který auto je vaše?“ zeptala jsem se.
„Jasně. Červený,“ odpověděla Pšenda sebevědomě. „Říkal napravo od vchodu, že jo?“ zeptala se už méně sebevědomě.
„Asi jo,“ pokrčila jsem rameny a zahájily jsme tůru po červených autech.
„Když jsme ometaly přední okýnko už u sto padesátého červeného auta, Pšenda to vzdala: „Tak prostě ometeme všechny červený,“ rozhodila rukama. „Ale to by poznal, že nevím, který auto je naše… Hele, fakt říkal napravo? Nebylo to nalevo?“
Obešly jsme tedy pár červených aut bez ometení a zadívaly se oknem do prvního které stálo vlevo od vchodu.
„Je to tohle?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.
„Já nevím, jak to mám poznat?“
„Neříkej, že nepoznáš vaše auto,“ zakroutila jsem hlavou, aniž bych snad chtěla podcenit inteligenci mé drahé polovičky.
„Možná,“ odpověděla a obešla celý dopravní prostředek. „Dobře, je to naše auto, prohlásila, když ometla sníh ze zadního skla. Jestli to poznala podle samolepky na kufru nebo plyšáka uvnitř nevím. Každopádně jsme se po půl hodině daly do práce.
Ometání auta se však brzy změnilo v bitvu o to, kdo postaví hezčího sněhuláka. Jelikož na mojí bundě se na rozdíl od kabátu mé přítelkyně sníh příliš nedrží, zpočátku jsem vyhrávala.
Do chvíle, než Pšenda učinila objev mých brýlí. Ono když nemáte stěrače a někdo vám na přední sklo hodí tunu té protivné bílé mokré věci, těžko se pak bráníte proti dalším útokům.
A tak jsem se jen otáčela na místě s rukama nataženýma před sebe a schytávala jsem další a další rány sněhovými kouslemi. Vypadala jsem pravděpodobně jako bezmocný zombík. Začala jsem pociťovat, jak mi mrznou prsty na rukou, ztratila jsem čepici a sníh jsem měla pod šálou na zádech i ve výstřihu, zkrátka všude. Ale prosit o milost jsem nemohla. Hrdost mi to nedovolila. A pravděpodobně by mi to bylo k ničemu – vždyť to já bitvu rozpoutala.
Pšenda konečně uznala, že mám dost a ometly jsme zbytek auta.
Potom hodila smeták za dveře bytu a vydaly jsme se znovu do Billy pro sýr.
Vrátily jsme se promrzlé na kost.
„Já říkal zeleninu, kterou kupujeme běžně,“ přivítal nás opět tatínek.
„Já tam potřetí nejdu,“ zaprotestovala Pšenda mým směrem, která začal ihned tušit problém.
„Ty nevíš jakou zeleninu kupujeme běžně?“
„Nevím, tati, já s tebou už fakt dlouho nakupovat nebyla.“
„Kukuřice, hrášek, mrkev… Prostě klasická mražená zelenina.“
„Takže tam musíme ještě jednou?“ pochopila opět správně, ovšem pro jistotu se ještě zeptala.
„Ano,“ odpověděl. „A kdybys sem to košťátko předtím jen tak nemrskla, mohly jste to vzít zároveň s tím sýrem,“ dodal, snad aby nás jen ještě víc demotivoval.
Do Billy jsme nedošly, Vietnamci v půlce cesty naštěstí fungují i v neděli a mraženou zeleninu podle otcových představ taky prodávají.
Bylo nakoupeno a nastal čas pro činnost, kvůli které jsem původně ráno přijela. Úklid pokoje.
Netrval nám příliš dlouho. Snad jen čtyři nebo pět hodin. Devadesát procent času jsme ovšem trávily tak, že jsme seděly na zemi zahrabány nepořádkem, já určovala věci k vyhození a Pšenda protestovala proti mým rozhodnutím.
„Na co ti je tiskátko s kuřetem? Dej to Nele,“ odsouvala jsem krabičku plnou razítek na hromádku určenou pro malou neteř.
„Ale… Aspoň tohle,“ zadívala se na mě prosebně. Vzala jsem jí předmět z ruky a hodila ho na hromadu k ostatním.
Jedna z posledních skříní.
„Co je tady?“ otevřela jsem zvědavě krabici. Krabice v krabici. A v ní další krabice. Plná skříň prázdných krabic s krabicemi uvnitř. Po několika protestech a debatách o tom, zda se „někdy hodí, nebo nehodí mít doma prázdnou krabici, jsme se pokusily alespoň využít mnoholeté zkušenosti z Tetrisu a poskládat je trochu skladněji.
Potom přišla dvouhodinová debata o tom, které obrázky si nechat a které vyházet, taky procházení starých deníků s básničkami, které nikdo v životě přepisovat nebude, ale budiž, došly mi už síly.
Výsledkem bylo tuším šest nebo sedm tašek s odpadky.
To, že je vynášel člověk v kraťasech s motivem krávy a rozšněrovaných vysokých botách, to už je jen detail příběhu. Pokud mám nastydnout, tak se tak stalo už při stavbě sněhuláka.