Cesta do reality

Už tu noc nemohla spát. Vzbudila se dřív než obvykle. Má čekat, nebo pojede dřívějším vlakem? Měla pocit, že to nevydrží, že se asi zblázní. A tak si sbalila věci, přerezervovala Regio a jela na nádraží. V žaludku měla dost divný pocit, který v životě nezažila, ale to se určitě vysvětlí. To se přece nestává, po pěti letech vztahu, který oba dva budovali. Dalo jim to spoustu práce. Ano, určitě to bude jen nějaké nedorozumění. 

Vlak naštěstí neměl zpoždění a dívka jako vždy měla místo u okýnka. Dívala se na ubíhající krajinu a připadalo jí, že ten vlak jede nějak pomalu. V hlavě se jí honilo tisíc myšlenek, které byly přerušovány typickým „Dámy a pánové, vítáme vás na palubě vlaku RegioJet, spoj číslo…, dovolujeme si vás upozornit, že všechny vlaky RegioJet jsou nekuřácké…“. Když už steward konečně domluvil, spustil anglický monolog - bohudík poněkud kratší. A pak zase ty myšlenky. „Proč nechtěl, aby za ním přijela?“ „A proč vlastně nepřijel za ní, opravdu onemocněl?“ „A sakra hlavně, proč nebere ten telefon?“ Polilo ji horko. Co když se stalo to nejhorší? Měla pocit, že do té Ostravy ani nedojede. Se staženým žaludkem nervózně sledovala projíždějící stanice. „Následující stanicí bude Ostrava hlavní nádraží.“ No sláva! Dívka se začala pomalu oblíkat bundu a poté si na záda hodila krosnu a opustila kupé. Tou dívkou jsem byla samozřejmě já.

Pomalu odemykám dveře do bytu. První, co jsem viděla, byla TA svíčka na poličce. Byla na jiném místě než obvykle, a značně ohořelá. Opět mě polilo horko. Už jsem byla celá propocená. Třeba to je jen nějaká náhoda. To jsem si ještě říkala: „Třeba si sám zapálil svíčku?“ Jo, určitě to tak bude. Došli jsme spolu už tak daleko, tolik toho přetrpěli. Hlavně ty první roky jsme se natrápili, když jsme se vídali jen pár dní v týdnu. Určitě je vše v pořádku, máme přeci naplánovanou budoucnost!

A pak jsem ho viděla. Už byl vzhůru – po noční neobvykle brzo. Byl celý pohublý, bledý jak stěna a velké černé kruhy pod očima. „Ahoj…,“ hlas měl podivně zastřený. Třeba je fakt nemocný. „Ty jsi tady tak brzo?“ „Jo…,“ řekla jsem. Šla jsem do koupelny umýt si ruce. A polilo mě horko potřetí. Nad vanou visel čtvrtý ručník. Vždycky tam byl ručník můj, ručník jeho a ručník na ruce. Teď tam byl ještě jeden. Pak jsem se začala smát. „Co tě to napadlo? Kdyby někoho měl, tak by si ji přece nevodil domů. To není takovej hajzl. Co si to o něm myslíš? Jsi hrozná!“ S úsměvem jsem tedy vyšla z koupelny.

Chtěla jsem mu dát pusu na přivítanou, ale on zřejmě ne. A do prdele! Tady už fakt něco nehraje. Pusa byla značně chladná a odtažitá. Tak jo, pojď s pravdou ven. Sedli jsme si na kraj postele, ale tak, abychom se nedotýkali ani kouskem kůže. Když jsem se mu podívala do očí, byl v nich obrovský strach a smutek zároveň. To bylo poprvé, kdy jsem si připustila, že je konec. Ale pořád tam byla ta jiskřička naděje. 

„Tak začni,“ řekla jsem mu, „chtěl jsi se mnou něco řešit.“ (což jsme měli domluvené)
„Když já nevím, jak začít,“ strach v jeho očích se ještě prohloubil. A začal se dívat do země.
„Jak nevíš?,“ trošku jsem vypěnila, „měl jsi na to celý víkend!“
„Když ty jsi dnes přijela dřív, než jsi měla.“ Začal se vymlouvat a pohled zabodnutý stále do země.
„Ty dvě hodiny, to je snad jedno, ne?“ 
„No, víš…,“ lezlo to z něho jak z chlupaté deky, „ten náš vztah už není takový, jaký býval.“ 
Uff, tak se mi trochu ulevilo, vyřešíme tady pár problémů a pojede se dál.
„To není no, každý vztah se mění,“ řekla jsem, „tak si spolu promluvíme, co nám vadí, a vyřešíme to.“
„Já už jsem to vyřešil.“ Tahle věta mi z ní v uších do dneška. Byla ledově chladná, až mě z ní přejel mráz po zádech. Pohled měl do země zabodnutý ještě více, jakoby se mu tam zasekl. Hlavou nepohl ani o píď. Zalapala jsem po dechu. 
„Jak vyřešil? Ty někoho máš?“ Podívala jsem se na něho. On se ale ani teď nepodíval. Párkrát vydechl a nadechl se, než tiše a ustrašeně řekl: „Jo…“ 

To byl zásah. Nevěřícně jsem se na něj dívala. On se mě snad bál, že se mi ani jednou nepodíval do očí. Ani nebyl schopný mi to říct sám od sebe, musela jsem to z něj vytáhnout. Možná díky tomu jsem byla mírně nad věcí a nesložila jsem se. Je to hajzl a zbabělec, to bylo to první, co mě napadlo. A já jsem ho milovala. Opravdově. 

„Jak dlouho to trvá?“ Začala jsem solit otázky poměrně klidným hlasem, až jsem se sobě sama divila.
„Devátého ledna tu byla poprvé na kafi.“ Aha, takže měsíc. To je nechutný.
„Kolik jí je, odkud je, jak jste se poznali?“ To byly otázky, které mě ještě zajímaly. On se však začal rozpovídávat. 
„Pak tu byla ještě dvakrát a to tu i přespala.“ O, bože! To je hnus! Proč mi to říká? „A pak jsem jednou místo do práce jel za ní.“ Tak to je hustý. Pan hajzl mi začal vykládat, kdy a kde s ní spal. Bylo mi z něho zle. Ona spala v mé posteli a já jsem nic nepoznala! A dělala s ním to, co já. Samozřejmě, že to asi dělala líp než já. Vážně si ho získala jen přes postel? Co má ona víc, než já? 

Najednou jsem ho přestala poznávat a teď to bude znít jako klišé – začala jsem ho nenávidět. Začala jsem mu říkat falešná krysa. Řekla jsem mu to několikrát, možná pětkrát, už nevím. Asi abych si ulevila. „Jsi odporná falešná krysa!“ Ale nepomohlo mi to. Měla jsem chuť vzít z kuchyně prkýnko a zmlátit ho. Ale to by mi taky nepomohlo. Věřte mi, chtěla jsem ho zmlátit, ale zároveň jsem se bála, že mi ublíží. Už mě nemiluje, už mě asi nemá rád, tak mi klidně může ublížit. 

Chodila jsem po tom malém bytě „metr krát metr“ sem a tam, samozřejmě že mi tekly slzy, lapala jsem po dechu, ale neřvala jsem. Zkrátka jsem se ovládala a začala myslet racionálně. Ten mozek to nějakým zázračným způsobem dokázal. Co bude s těmi společnými věcmi, s penězi, kde budu bydlet, co škola apod. On tenkrát na všechno přikyvoval. Říkal: „Budu to respektovat. Klidně si vezmi všechno, co je tvoje.“ Ale zase kecal. Ve výsledku mu i vadilo, že jsem si vzala svoje peřiny (ty jsem pak doma samozřejmě vyprala od té slečny). Stala jsem se tou nejhorší na světě. 

Nevěřili byste, jak rychle (ale to je slabé slovo), spíš ultrarychle se zavřela jedna kapitola v mém životě. Pak ale nastalo peklo a na to teď vzpomínat nechci, možná někdy příště.