Mrtvý živý

Žijeme v moderní době, kdy vše děláme přes počítače. Nakupujeme, učíme se, komunikujeme s ostatními a bavíme se. Téměř by se dalo říct, že žijeme virtuální život, zatímco ten skutečný nám utíká mezi prsty. V podstatě jen sedí doma u obrazovky a něčím se cpou. Takovým lidem, kteří tvoří drtivou většinu populace dnešního světa, říkáme "mrtvý živý", ale pro mě to jsou "neživáci". Proč zrovna tohle označení? Nemrtvý je ten, kdo umřel a "žije", takže neživý je ten, kdo žije, ale je "mrtvý". No a po menší úpravě vzniklo "neživák".
Pak je tu malé procento lidí, kteří žijí skutečný život. Chodí do práce a baví se s přáteli osobně, ať už někde v kavárně či na diskotéce. Bohužel s vývojem techniky jich ubývá a z dříve rušných míst je dnes jen stín jejich dřívějších slávy.
To se my snažíme změnit. Jsme skupina lidí, dalo by se říct organizace, kteří se snaží "oživit" neživáky. Jak toho docílíme? Snadněji, než si myslíte. Vytváříme pro ně nepředvídatelnou a nečekanou situaci, kdy musí reagovat, aniž by použili svou elektroniku. Třeba si je odchytíme při cestě ze školy a dáme jim nějakou zákeřnou otázku či jim mobil přímo sebereme. Samozřejmě jim ho potom vrátíme. V extrémních případech prohodíme oknem kámen nebo se vloupáme do bytu či nějaké školní budovy. Vše je samozřejmě domluvené, nic neukradneme a škody i opravy zaplatíme. Dá se říct, že jsme výtržníci a platí nás za to.
"Co tam ještě děláš, Aarone?" zavolá na mě Kate, když si dopíjím svou oblíbenou černou kávu v kanceláři. Vždy jsem obdivoval její smysl pro módu. Volná sukně po kolena, společenské boty bez podpatku a k tomu košile, většinou světlé barvy, aby ladila se sukní. Vlasy střižené zhruba na délku deseti centimetrů měla maximálně ve sponce, která se ztratila ve tmavém odstínu. "Neočumuj mě tak a pojď už!" zakřičí se smíchem a já sebou pohnu. Rychle si oblíknu lehkou bundu rudé barvy, která je v kontrastu se zbytkem mého oblečení, které je černé a vyjdu společně s ní ven.
"Co nás dneska čeká za práci?" zeptám se jí.
"Jedná se o tohoto muže." na mobilu mi ukáže pár fotek mladého muže, nejspíš čerstvý absolvent střední školy. "Od konce roku se téměř neukázal venku a jeho aktivita na internetu je monstrózní." ukáže mi graf jeho aktivity, jenž je nadprůměrně vysoký.
"A co plánuješ udělat, abychom jej dostali ven?" podívám se jí do hnědých očí.
"Nevím. Nabídku na setkání s přitlaživou ženou odmítl." nenápadně přitom ukáže na sebe a pokračuje: "Ale v tuto dobu má pravidelnou pauzu na internetu, takže nejspíš někam chodí."
"Dobře a co tedy navrhuješ? Do jaké situace ho dostaneme?" pokračuji v otázkách, až to vypadá, že jsem nějaký začátečník.
"Dneska to bude něco klidného." podá mi několik malých letáků, které zvou na herní akci. Má je tak skvěle propracované, že bych se i já klidně přihlásil. "S vysokou pravděpodobností to bude hráč, takže to jistě neodmítne. Hlavně pak, když má možnost přijít v převleku."
"Rozumím. Takže ho vytáhneme ven mezi lidi, aby se seznámil s dalšími hráči, kteří jsou neživáci." zamyslím se nad tím, co by se mohlo pokazit. "Ale co když chtít nebude a nedorazí nebo nás rovnou odmítne? Jaký máš záložní plán?"
"Pokud nás odmítne rovnou..." odpoví překvapivě rychle, "...bude to pro nás více než snadné." z kapsy vytáhne povolení k vloupání se do bytu. "Trošku mu zvedneme hladinu adrenalinu v krvi." řekne se smíchem.
"A to samé platí pro případ, že by nedorazil." znuděně se protáhnu a v duchu si dodám: "Vlastně buď dojde on k nám nebo my k němu."
"Dobře, můžeme vyrazit." nasadí si roztomilý úsměv a otočí se směrem k centru města, kde je naše určené místo. Po městě máme několik týmů, které mají stejný úkol, jako my a kdyby se cokoliv stalo, informují nás.
"Cože?! Zrovna tady?!" křiknu na Kate, když se zastavíme u obchodu s herními konzolemi a hrami. "Kdo vybíral tohle místo?" ohlédnu se a pokračuji: "Ještě k tomu naproti baru."
"Věděla jsem, že tě to naštve." řekne provokativně a ušklíbne se. "Ale hlavní je, že spousta her, které hraje, pochází z tohoto obchodu a majitel baru jej poznal. Máme vlastně největší šanci na to, že ho tu uvidíme." upraví se a připraví si letáky. Je docela těžké tvářit se vážně, když po vás nějaký kolemjdoucí chce informace na akci, která není určená lidem, kteří si o ní řeknou sami.
Minuty ubíhaly na rozpáleném slunci pomalu, díky čemu mě bar lákal stále víc a víc. Nebýt v práci, již bych tam jistě dávno seděl. Nebo bych projížděl hry v obchodě za námi a přemýšlel, kterou si koupit a kterou zahrát jako první. Na druhou stranu se Kate dobře bavila, když viděla, jak vedle ní trpím. Vždy byla "ta rejpalka" z našeho oddělení a má nejlepší přítelkyně. Nebýt ní, plno úkolů bych nesplnil, neboť její schopnosti v oblasti svádění a přesvědčování byly nadprůměrné.
"Už je tady." špitne, když jej uvidí přicházet. Na první pohled nevypadá, že by byl celé dny zavřený jen doma, ale vzhled klame. Hlavně pak v této práci.
"Půjdeš ty nebo já?" zeptám se, ale Kate mezitím vyrazí k němu.
"Dobrý den, mohu Vás pozvat na zajímavou akci ohledně her? Budete mít možnost vyzkoušet si nové herní konzole, pobavit se s přáteli a poznat nové lidi." povídá s úsměvem a když už to vypadá, že se muž chytil, s poděkováním odmítne. "Opravdu nechcete? Vypadáte jako někdo, kdo se o hry velmi zajímá." nevzdává se Kate, ale muž ji obejde a přitom vyhodí leták, který mu předala.
"Dobrý den, mohl bych..." mně si ani nevšimne, jako bych byl vzduch a vejde do obchodu za mnou. "Dneska ti to moc nevyšlo." oplatím Kate rejpavou poznámku, když se ke mně vrací.
Ta se jen zamračí a odpoví: "Měl hromadu výmluv, nemělo cenu jej přesvědčovat. Musíme provést záložní plán." pošle zprávu ostatním týmům, aby se stáhli.
"Takže se k němu vloupáme? Nechce se mi čekat do večera." znuděně se protáhnu.
"Přes den to je riskantní." zvedne oči od mobilu. "Možná nemá společenský život, ale stále má sousedy." opět je sklopí a napíše další zprávu. "Každopádně souhlasím s tebou, taky se mi nechce čekat. Takže jdeme?" dodá a strčí mobil do kapsy.
"Nic jiného jsem od tebe ani nečekal." usměji se a dáme se na cestu k jeho bytu. Máme jen tolik času, než se vrátí z obchodu. Pak se tam nemusíme tak snadno dostat a vše by se zbytečně ztížilo. Jediná naše výhoda je ta, že zcela jistě chodí pěšky a nepoužívá hromadnou dopravu ani jiný dopravní prostředek.
"Hlídej, ať nás nechytí někdo ze sousedů." řekne a hned se dá do odemykání zámku. Je to pro ní hračka, takže během minuty jsme vevnitř.
Sotva vejdu dovnitř, zůstanu stát úžasem: "Vidíš to samé, co já?" zeptám se a pomalu jdu ke knihovně, kde má krom knih ještě seřazené hry na počítač a různé konzole. "To je úžasné." podotknu ještě a jednotlivě si je prohlídnu. Sice je neživákem, ale i přesto žije život. Pravda, nežije svůj vlastní, ale za to spoustu jiných.
"Ani na to nemysli!" okřikne mě Kate a chycením za ruku mě odtrhne od knihovny. V jejím hlase byl slyšet náznak strachu.
"Co se stalo?" zeptám se s nejistým úsměvem. "Něco jsem udělal špatně? Uznávám, že mu závidím tuhle sbírku, ale to je tak vše. Tohle není můj styl." uklidním ji.
V tu chvíli se mi podívá hluboko do očí. Tak hluboko, jako by mi chtěla probodnout duši pohledem: "Nedovolím, aby ses stal neživým. A pokud se to stane, tak tě oživím. slibuji." pevně a starostlivě mi stiskne ruku, než ji pustí.
Poté chvíli mlčím, než se zasměji: "Takovou radost bych ti přece nikdy neudělal." podívám se na hodinky a rozhlédnu okolo sebe. "Uděláme mu tady trochu binec, ale s tímhle opatrně." ukážu prstem za sebe na hry.
Kate hodí otrávený výraz se slovy: "No dobře, hlavně se už dej do práce." a převrhne stůl. Já mezitím převrhnu křeslo a odhodím matraci na druhou stranu pokoje, přičemž se mi podaří shodit poličku, kde má nějaké věci. Naštěstí se nic z toho nerozbilo a my mohli pokračovat v našem řádění.
"Co tu děláte? Jdu volat policii." ozve se mužský hlas ve dveřích. Ani jsme neslyšeli ho přicházet, jak nás to bavilo.
"To nebude potřeba." ujme se ihned slova Kate, chytne ho za ruku a stočí mu ji za zády. "Brzy zase odejdeme."
"Cože...?" řekne nechápavě, "Hele, já vás znám! Vy jste ti s tou akcí! O tohle vám šlo celou dobu?" vyvlíkne se a rychle mě udeří silnou ranou do břicha.
"Je docela silný." pomyslím si a pro jistotu si kryji obličej. Nemůžu se kvůli bolesti narovnat a tak hrozí, že by mě mohl ještě kolenem zasáhnout do hlavy.
"Zastav!" okřikne ho Kate a ukáže mu průkaz s dokumenty, které nás opravňují k tomuto řádění. Též přitom zjistí důvod toho všeho a zatímco si vše čte, pomalu se narovnám a držím si břicho v místech, kde mě zasáhnul.
"Opravdu je tohle skutečný?" nevěřícně se na nás podívá. "Viděl jsem o tom na internetu několik článků, ale nikdy jsem tomu nevěřil." rozhlédne se po pokoji a když uvidí svou sbírku, oddechne si. "Aspoň to jste mi nechali nedotčené."
"Přimluvil jsem se." řeknu hrdě, ale polohlasně. "Takovou sbírku ti závidím."
"Díky, trvalo mi dlouho to nasbírat." pousměje se. "Nyní mám v sobě samý adrenalin, měl bych vám poděkovat za tohle všechno, co jste udělali." rozhlédne se po nepořádku, "Ale tohle uklízet fakt nechci."
"Nic neříkej..." řeknu si v duchu, ale už slyším Kate, jak povídá: "I to je naše práce." Přitom ji začnu tiše proklínat.
"Aspoň že tak." řekne nyní už klidně a všichni tři se dáme do úklidu. Během chvíle máme vše uklizené a po rozloučení ještě dodá: "Ještě jednou děkuji, že jste mi připomněli, co znamená žít. Už nebudu hrát hry jen na počítači či konzolích, ale i ve skutečném životě."
"Hlavně se nezabij." řeknu přes rameno, když odcházíme.
"Další oživený člověk." řekne vítězně Kate, když jsme venku před domem. "Možná tenhle měsíc trhneme náš rekord." zasměje se.
"K tomu potřebujeme ještě aspoň tři takové. A nezapomínej, že půlka měsíce je pryč." protáhnu se a podívám na hodinky. "Dneska máme padla. Máš ještě nějaké plány nebo půjdem každý svou cestou?"
"Dnes to asi již zalomíme." řekne unaveně Kate. "Ale klidně to jindy můžeme dohnat." usměje se a otočí se ke mně zády. "Zase zítra."
"Měj se hezky a dávej na sebe pozor." rozloučím se a vydám se na cestu domů. V půli cesty mi zavolá kolega z práce, abych se stavil za ním do baru, že mi chce něco říct. Sice se mi moc nechce, ale jdu za ním, abych mu udělal při nejmenším radost. Navíc mě přemluvil na to, že mi zaplatí jedno pivo.
"Jsi konečně došel." bouchne do stolu se smíchem. "Pomalu jsem tomu přestával věřit." mávne na barmanku a objedná další pivo.
"Přemluvil jsi mě, takže jsem neměl na výběr." podám mu ruku a posadím se. "Tak co jsi mi chtěl říct?" řeknu lehce nedočkavě.
Vytáhne mobil a tam mi ukáže fotku krásné slečny se slovy: "Věřil bys, že tahle dívka je neživák?"
Chvíli si prohlížím její tvář a hnědé oči, které ladí s jejími hnědými vlasy. Jen beze slov zakroutím hlavou a napiji se poté, co padne pěna.
"Já taky ne a teď si představ, že je mým úkolem ji oživit." řekne šťastným úsměvem.
"Máš docela kliku." pousměji se a tiše mu závidím.
"A ty snad ne? Pracuješ s Kate téměř každý den. Klidně bych si to s tebou vyměnil." zasměje se a položí telefon na stůl.
Hlavou mi proběhne myšlenka, kterou hned vyslovím: "Tak to můžeme zítra zkusit. Domluvíme to s Kate i se šéfem a pokud to projde, není problém."
"Tak se mi to líbí." zasměje se a ťukneme si. Poté následují různá témata od sportu po záliby a domů se vrátím až za tmy.
Druhý den vše domluvíme kupodivu bez problémů a poté, co dostanu potřebné informace, se vydám do akce. Už jsem sice pracoval několikrát sám, ale nikdy se nejednalo o krásnou slečnu, jako byla tato, tak jsem nevěděl, do jaké situace ji dostat.
"Pozvat ji někam? Oslovit jen tak? Zeptat se na něco? Či ji přepadnout?" v duchu se ptám sám sebe, ale ve chvíli, kdy ji uvidím stát na autobusové zastávce, mám jasno.
"Dobrý den, jede tento autobus až do stanice Emory?" zeptám se, i když odpověď dobře znám.
Dívka jen nesměle kývne. To mě však neodradí a ptám se dál: "Dneska je pěkný den." nejradši bych si dal pěstí za takovou trapnou a otřepanou frázi.
"Jo, to je." pousměje se a já jsem v šoku, že to fungovalo.
Rozhodnu se dát do toho vše a podám ji ruku: "Jmenuji se Aaron a Vy?"
"Ann." odpoví po chvíli a též mi podá ruku. V duchu si nadávám, protože jsem se zachoval snad nejtrapněji, jak to jen šlo. Na druhou stranu to aspoň fungovalo.
Než přijede autobus, tak se snažím ji rozvázat jazyk, abychom si aspoň trochu popovídali. Bohužel se mi to moc nedaří, tak vystupuji zároveň s ní.
"Tohle ale není stanice Emory." řekne a podívá se na mě.
Lehce sebou cuknu zaskočením: "Já vím, jen jsem si řekl, že půjdu ještě kousek s Vámi. Emory je odtud pár minut pěšky." usměji se, abych dodal svým slovům na váze.
Úsměv mi oplatí a já cítím, jak se lehce červenám. Odkašlu si a na okamžik se podívám jinam, aby mi zmizel ruměnec z tváře a poté se zeptám Ann: "Když už jsme tady, nechceš si někam zajít?" přejdu rovnou i k tykání, abych ji přišel více přátelský.
Ann mlčí a kouká do země, zatímco pomalu jdeme dál. Už se téměř chystám k odchodu, když zvedne oči a souhlasí s mým návrhem. Tento souhlas byl zlomovým bodem k úspěšnému oživení. Navrhl jsem procházku parkem, proti které nic nenamítala a užili si tak příjemný zbytek dne.
Po příchodu domů jsem podal hlášení kolegům i šéfovi. Chvíli na to mi zavolala Kate, aby zjistila, jak dlouho mi to asi ještě potrvá. Evidentně chtěla dohnat předchozí den. Nakonec jsme se domluvili na příští víkend.
Následující dny jsem pokračoval v oživování Ann a tím jsem ji i více poznával. Z tiché dívky se vyklubala slečna, která měla spoustu zálib, i když spíše samotářských - procházky přírodou, čtení a psaní knih, poslech hudby a podobné. Dokonce si občas zahrála i nějakou počítačovou hru. Čím více jsem o ní věděl, tím více jsem s ní chtěl být.
Každodenní hlášení se náhle změnilo týdenní a dokonce i schůzku s Kate jsem oddaloval nebo ji zkrátil, když na ni došlo. Stále více času jsem strávil jen s Ann někde zavřený v knihách či u počítače. Čas pro mě přestal existovat. Přestal jsem podávat hlášení a chodit do práce. Ignoroval e-maily a volání na telefon. Dokonce jsem si ani neuvědomoval, co se se mnou děje. Neuvědomoval jsem si, že se stávám neživým a co vše to způsobí. Byl jsem s Ann šťastný a oběma nám vyhovoval klidný život neživáků.
Vše jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy mi přišla zpráva na mobil: "Nedovolím, aby ses stal neživým. Oživím tě. Slibuji. Kate"