Mrtvý živý - Úhel pohledu

"Ten zatracený Aaron." řeknu si s povzdechem a zaklapnu mobil. "Proč mi tohle vše dělá?" zeptám se spíše sama sebe a napiji se kávy. Přitom mi v hlavě běží nedávné vzpomínky, kdy jsem takto pila právě s Aaronem.
A nyní? Jsem tu bez něj, protože se stal tím, proti čemu bojujeme. Naštěstí mi vedoucí dovolili vzít si jeho oživení na starost, protože si všimli a pochopili mé city. Za to ten hlupáček Aaron to nikdy nezjistil. Nikdy si nevšiml mých náznaků vyšší náklonnosti vůči němu. Sice to není tak úplně láska, ale pouhý pracovní poměr či přátelství také ne. Kdyby si toho všiml, mohlo být nyní vše jinak.
Druhý den během dopoledne se vydávám na cestu. Otevřu dveře od auta, rozhlédnu se a poté nastoupím. Zavřu za sebou, nastartuji auto a vyrazím k místu, kde bydlí.
"Zatracený Aaron." řeknu si nahlas, když si zapínám pásy. "Kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že jsi obyčejný hlupák." pokračuji ve klení, abych si aspoň trochu ulevila a přitom kontroluji mobil, zda se náhodou neozval. "Nic." ušklíbnu se a pohodím telefon na sedadlo spolujezdce.
Vjedu do zatáčky a přitom uvidím dům, ve kterém bydlí. Nevím proč, ale v tu chvíli na mě dopadl strach s depresí a já musela zpomalit: "Co když nebude doma? Co když mi ani neotevře?" tyto a další otázky mi vrtají hlavou, neboť nemám povolení k vniknutí do jeho bytu. A i kdyby, tak mi to je na tolik proti srsti, že bych to neudělala.
Zastavím pár metrů od dveří, vystoupím z auta a přejdu na chodník.
"Je prázdná." pomyslím si při pohledu na poštovní schránku. Ještě není jisté, zda ji vybírá pravidelně či je to jen náhoda. Stejně tak mu nemusí nic chodit. Nejistě zazvoním a přešlapuji na místě.
"Kdo je?" uslyším Aaronův hlas a zrychlí se mi tep.
"Co se to se mnou děje?" řeknu si v duchu. Takováhle jsem přece nikdy nebyla a Aaron se opět zeptá: "Tak kdo je?"
"To jsem já, Kate. Můžeš mi otevřít?" snažím se znít normálně, ale moc se mi to nedaří. Uslyším zabzučení a zatáhnu za dveře, které se otevřou.
Rychle vyběhnu několik pater a poslední vyjdu normálně, aby to nevypadalo divně.
"Co tu děláš?" zeptá se mě, zatímco stojí ve dveřích a sleduje mě.
"Plním své sliby a slova." odpovím mu s pohledem do očí. Konečně to začínám být zase já. Vrátila se mi jeho přítomnost a tím i moje osobnost.
"Nevidím důvod, abys mě musela oživovat." jeho odpověď zní, jak kdyby mi odsekával, ale hlas vypovídá opak. "Nechceš si o tom spíše radši promluvit vevnitř?"
"To by nemusel být špatný nápad." přijmu pozvání a vejdu.
Zavře za mnou dveře se slovy: "Dáš si čaj nebo kávu?"
"Čaj. Kávu jsem dneska už měla." rozhlédnu se po jeho bytě. "Máš to tu hezké, byla by škoda, kdyby sem někdo přišel a vyloupil tě." úmyslně začnu ihned narážet na naši společnou práci, které nechal.
Aaron jen v klidu rozhodí ruce: "Opravdu si myslíš, že bych na to skočil, když jsem to sám provozoval? Chtělo by to něco nového." otočí se a jde do kuchyně. "A ani na to nemysli." zakřičí.
Zná mě a ví, jaká jsem. Tiše se zasměji a přejdu do obývacího pokoje, kde se posadím na křeslo. Stále tu má plno her jak na počítač, tak různé konzole. Je až obdivuhodné, že vždy měl čas na práci, zábavu a ještě zájmy v podobě tolika her.
"To jsi hrál všechny ty hry?" zeptám se ho, když stojí ve dveřích a nese čaj.
"Kdyby ne, tak bych je tu neměl." odpoví pobaveně a položí pití na stůl. "Prosím, tady máš čaj. Cukr si dej podle sebe."
"Díky." zamíchám čaj a trochu upiji. Cukr si nedám, protože nemám chuť na sladké a ranní káva byla sladká dost. "A máš pravdu, pak by zde byly jen tak." zamyslím se a jak přejíždím očima, zahlédnu fotku Aarona s nějakou dívkou. "To je ta, kvůli které jsi se stal neživým?" zeptám se ho na rovinu bez otálení.
"Myslíš Ann?" zvedne se a donese fotku, kterou sleduji. "Ano, to je ta." podá mi ji a pokračuje: "A slovo neživý není přesné. Žijeme normální životy, věnujeme se svým zájmům a i když jsem nyní bez práce, jsme oba šťastní a spokojení." v klidu se napije svého čaje.
Chvíli nevím, co na to říct a jen sleduji fotku, která byla pořízena na nějaké herní akci. Je na ni vidět, že se opravdu baví a jsou spokojeni, což ale nic nemění na mé práci. "Věřím a vidím, že to tak je, ale i přesto..." podívám se mu do očí, "...dříve jsi byl šťastný a spokojený také. Copak jsi už zapomněl, co vše jsme prožili při naší práci?" Vím, že je citlivá osoba a tak se snažím, aby si vzpomněl a začal nad tím přemýšlet, ale zároveň aby se netrápil.
Aaron se opře do křesla a podívá do stropu: "Pamatuji si vše, Kate. Byla to vzrušující práce a já myslel, že děláme dobrou věc, ale..." podívá se mi do očí, "...víš, jak někteří od nás odcházeli, protože se z nich stávali neživáci? Nebo spíše proč?"
Tato otázka mě od něho překvapí a když vidí, že nevím, jak odpovědět, tak pokračuje: "Našli si něco nebo někoho, kdo jim dal důvod, aby se stali neživými. Někoho, kdo jim ukázal směr jejich života." podívá se mi přímo do očí. "Pro mě to byla Ann."
Hned, jak to dořekne, dopadne na mě množství myšlenek a s nimi i deprese, protože jsem nejspíš ztratila Aarona: "Ale co naše práce? Naše snaha oživit neživáky?"
Aaron jen zakroutí hlavou: "Ty mě nechápeš?" zvedne se a podá mi mobil, kde má další fotky. "Vidíš? Žijeme, jsme šťastní a spokojení. Je pravda, že se na veřejnosti moc neukazujeme, ale stýkáme se spolu, i když jen v soukromí." sedne si vedle mě, ale já už nemám sílu cokoliv říct. "Pokud mi to nevěříš, můžeš se přesvědčit sama. Příští týden budeme na herním festivalu, kde budou představeny nové hry. Dojdi tam a klidně se k nám připoj, pokud ti to pomůže se o tom přesvědčit."
Napiji se a poté pohlédnu do země. Pevně přitom stisknu hrnek a snažím se udržet slzy. Že bych jej přeci jen nakonec milovala a proto si nemohla připustit, že by byl neživým? Nebo mě trápí to, že miluje jinou?
"Kate? Jsi v pořádku?" ucítím na rameni jeho ruku a lehce sebou cuknu.
"Jo, jsem." položím hrnek, zvednu se a otočím se k němu zády. "Jen jsem si vzpomněla, že kousek odtud mám práci a musím si pospíšit. Ráda jsem tě viděla." I když se snažím neotáčet, protože se mi do očí hrnou slzy, usměji se a rychle odejdu z bytu. Na schodech, které se snažím sejít co nejrychleji, si utírám slzy a venku jdu již normálně pro případ, že by se Aaron díval z okna. Nechci, aby viděl, že se kvůli tomu trápím. Nastoupím do auta a rychle odjedu pryč, aniž bych se připoutala.
"Jak to šlo?" zeptá se mě druhý den můj šéf.
"Moc dobře ne." promnu si oči. "Byl mým kolegou téměř po celou dobu, takže zná všechny mé triky a tak pokusy o oživení úspěšně odráží. Zabere mi to více času, než jsem čekala." řeknu lehce zklamaně. "Ale jsem s ním domluvená na příští víkend, takže do té doby mám čas na jiné neživáky."
"To rád slyším." podá mi obálku s informacemi a fotkou dalšího člověka, kterého je potřeba oživit. "Třeba přijdeš při práci na jiné myšlenky a nebudeš se tak trápit." otočí se a odejde.
"To je to tak na mě poznat?" řeknu si potichu a otevřu obálku. Je to žena, třicetiletá a svobodná, nikdy nebyla vdaná. Snaží se být spisovatelkou, ale nedaří se jí prorazit: Opřu se a protáhnu: "No, tak jdeme na to." jako první se snažím najít její tvorbu, abych s ní mohla navázat konverzaci, od které se bude všechno vyvíjet.
Po několika dnech se s ní setkám i osobně a nevypadá, že by byla neživá. Sice nevychází z domu, ale psaní bere jako práci i koníček. Navíc má spoustu fanoušků na internetových stránkách, kam nahrává své knihy i povídky. Začínám přemýšlet, zda Aaron měl skutečně pravdu s tím, že neživáci mají skutečný život, který žijí.
"To se s nikým nestýkáte? Nemáte přítele?" zeptám se jí v půlce rozhovoru, abych zjistila více informací.
"Přítel? Našel by se, ale nemám zájem. Chci si splnit svůj sen a stát se spisovatelkou. Kdybych si našla přítele, tak bych měla méně času na plnění svého sna." usměje se a dodá: "Ale jinak mám přátel dost a snažím se s nimi i stýkat, i když jen málo."
Hlava se mi zaplní myšlenkami, tak ji doporučím, aby se aspoň více scházela s přáteli a vydám se k odchodu. Když po několika dnech vidím, že uposlechla mou radu, zapíšu její oživení jako úspěšné, i když se její styl života nezměnil. Do setkání s Aaronem a Ann zbývá už jen pár dní, tak si další práci neberu a snažím se pročistit si hlavu.
Konečně přišel ten den a na mě padla nervozita: "Ahoj Aarone. A Vy budete jistě Ann." nejistě se usměji, když je uvidím.
"Ahoj Kate. Jsi nějaká nervózní, což se ti nepodobá." řekne Aaron a prohlédne si mě. "Jsi nějaká jiná."
Ann si mě také prohlédne a poté pozdraví: "Ano, jsem Ann, těší mě. Aaron mi toho o Vás řekl hodně. Vaše práce je jistě zábavná a zajímavá." usměje se a zavěsí se na Aaronovo rameno.
Nevědomky přitom lehce vytřeštím oči, zhluboka se nadechnu a otočím k nim zády. To vše udělám, aniž bych to vůbec chtěla udělat.
Ann se nechápavě podívá na Aarona a ten ji pošle pro pití, aby zjistil, co se se mnou děje: "Kate, jsi v pořádku? Tohle nejsi ty." položí mi ruku na rameno a já se k němu otočím.
"Jak to myslíš, že tohle nejsem já?"
"Kde je tvoje sebejistota? Tvůj sarkasmus? Tvá osobnost?" zasype mě otázkami, na které bych sama ráda znala odpověď.
"Jsem stále stejná, jen..." odmlčím se, protože nevím, jak říct zbytek věty.
"Jen...?" zopakuje Aaron a sleduje mě, jako by mě zkoumal.
"...jen po tvém odchodu je vše jiné." řeknu tiše a podívám se do země.
Aaron mlčí a podívá se směrem k Ann: "Víš, proč jsem si vybral Ann?" zeptá se zničehonic a jen nechápavě zvednu hlavu. "Protože se chová jako ty, jen s rozdílem, že ráda hraje hry." usměje se a podívá se mi do očí.
V tu chvíli se mi lehce zamotá hlava, ale udržím se a není to poznat: "Sis našel dívku, která je jako já? To je teda výhra." snažím se zakrýt svůj smutek a být jako dřív.
Aaron se zasměje: "Přesně tak." odmlčí se a po chvíli dodá: "Jsme spolu skutečně šťastní a i když se věnujeme především hraní, tak sama vidíš, že chodíme i mezi lidi." podívá se do mobilu a ukáže mi fotku z minulého víkendu: "Tady jsme byli na plavbě po řece. Není to nic extra, ale Ann měla narozeniny a chtěl jsem ji překvapit."
S tichým povzdechem se usměji a přivřu oči. Oživovat Aarona nebo Ann nemusím. Jsou šťastní a žijí vlastní životy. Nejsou neživý, jen uzavření do sebe a vyhovuje jim to. Míchat se mezi ně by je mohlo jen rozdělit.
"Jsem ráda, Aarone, že jsi šťastný." otočím se k němu zády a zadržuji slzy. "A měl jsi pravdu, jsem jiná." pomalu vyrazím dopředu. "Jsem bez tebe..." otočím se přes rameno a zatímco mi po tváři stéká slza, usměji se na něho: "Přeji vám to."
"Kate..." natáhne ke mně ruku, ale stáhne ji.
V tu chvíli jsme si vyjasnili oba své pocity. On pochopili a já si přiznala, že ho miluji a stejně tak jsme oba pochopili, že on miluje Ann. Nyní tedy bylo mou povinností snažit se o to, aby Aaron byl šťastný, i když nebude se mnou.
Vedení jsem nahlásila, že Aaron byl úspěšně oživen a i když mi nevěřili, nikoho dalšího na tento úkol neposlali, protože byl stále pod mým dohledem.
"Ostatní ho stále považují za neživého, ale z mého úhlu pohledu byl živý, jak jen nejvíc mohl." zakončím svou zprávu, vypnu počítač a odejdu z práce domů.