Přemítání

Prostě šla...

Nevnímala, že ji něco trápí.

Šla a nemyslela na nic.

Vnímala jen zurčení potůčku, jak jí sníh křupe pod botami, jak se slunce třpytí ve zbytcích ledu, které se pomalu roztékají po pěšině.

Koukala, jak se začínají zelenat stromy a jak je chudák tráva pošlapaná.

Viděla, jak se kolem prochází další lidé a přemýšlela, jestli mají stejný cíl jako ona - zapomenout na všechno ostatní.

 

A tak šla a šla.

A vnímala jen ruch přírody kolem sebe.

Už si vůbec nepřipadala sama.

Ptáci jí zpívali nad hlavou, stromy jí mávaly holými větvemi a bylo jí příjemně.

Sluneční paprsky ji šimraly na tvářích a srdce jí zdravě tlouklo do rytmu kroků.

 

Šla dál a šla a už na všechno zapomněla.

Nepřipouštěla si, že stále přemýšlí nad stejnými problém jako před dvěma roky.

Že se její život zřejmě o nic neposunul.

A že je na tom stejně jako předtím, kdy si připadala ještě jako malá holka. Ne jako teď..

Co teď?

 

Nemyslela na to, šla dál a zrychlovala krok.

Soustředila se na slunce a na jeho teplo, na svůj dech a na svůj stín, který jí šel věrně u nohou.

A na to, že by mohlo být hůř.

Na to, že vždycky je se na koho obrátit a vždycky lze všechno vyřešit.

 

A tak šla a vnímala ten studený vzduch, který jí putoval do plic a zpátky.

Výdech...nádech...

Uvěřila sama sobě. Všechno zvládne sama. Ať to dopadne jakkoliv.

Stejně tak jako teď. 

Výdech...nádech...

Ticho a klid v okolí i hlavě.

Myšlenky si uklidnila a roztřídila tam, kam patří.

Prozatím... dokud jde.

 

A tak šla a nemyslla na nic jiného.

Jen na to, aby neuklouzla po zbytcích ledu.

Na to, jak jí sníh křupe pod botami a jak se krásně třpytí, když na něj dopadají sluneční paprsky, jak pod ním prosvítá tráva celá zmuchlaná a mokrá, ale šťastná, že na ni konečně září sluníčko.

 

A tak šla a bylo jí dobře...prozatím.