VŠICHNI TĚ BUDOU MILOVAT

 

Sebastianka byla malá holčička. Po smrti rodičů vyrůstala u dědečka, který jí neustále opakoval, jak je krásná a jedinečná. Věřila mu a milovala ho.

 

Dokud byla malá a zůstávala doma, svět byl zalitý sluncem. Problémy nastaly, až začala chodit do školy. Často přišla uplakaná a okousaná, jak si na ní děti vybíjely krutou dětskou zlobu.

 

Pokřikovaly na ni: Bestie! Tehdy poprvé si umínila, že sežene zrcadlo, které dědeček z neznámých důvodů tvrdošíjně odmítal vlastnit.

 

Naklonila malinkaté zrcátko a doširoka rozevřela oči. Konečně přišla ta chvíle. „To nemůže být… pravda…“ zašeptala. Dívalo se na ni něco, co v lidské společnosti nemělo obdoby.

 

Dvě šišaté hlavy, netopýří uši, vyboulené vodnaté oči, vyceněné zažloutlé tesáky. Pod těžkými, nerovnoměrně vyváženými a na stranu padajícími hlavami, rachitický hrudníček. Šokovaně zírala do zrcátka. „Zrůda…“  

      

Omámeně zavřela oslintanou oslizlou tlamu (které její dědeček říkával: ty má růžová pusinko) a batolila se pryč. Do hloubi lesa, aby ukončila svůj bídný život.

 

Namáhavě se prodírala zalesněným svahem, plazila skalnatým úbočím, zalykaje se slzami a divokým smíchem. „Jsi plná emocí, to se mi líbí,“ jakoby v duchu slyšela dědečkův hlas. „Všichni tě budou milovat.“

 

Na chvíli se zastavila, aby zavyla a odchrchlala sliz. „Dobrý bože…“ povzdechla si, dnešní ráno se jí zdálo neskutečně vzdálené, „proč jsi mě stvořil?“  

  

Vnímala bolest, která jí procházela celým tělem. Pokaždé znovu ji zachvátila panika. Děsivá vzpomínka na odraz v zrcadle.

 

„Zrůda.“ Už jí nezáleželo na ničem. Upřeně zírala na tmavou oblohu, „Proč? “ Dřív, než na to pomyslela, přeskočila hlubokou rokli. Vyděšené oči zasvítily do tmy.