Dotazník

V roce 1980 jsem navštívil Rakousko na devizový příslib. Před cestou jsem v zaměstnání kromě poučení, jak se v kapitalistické cizině chovat, dostal dotazník, týkající se této mé cesty do kapitalistické ciziny a pobytu v ní, který jsem měl po návratu vyplnit a do pěti dnů odevzdat. Shodou okolností se o něco dříve vrátila jedna kolegyně ze Švýcarska a měla pochopitelně stejný dotazník k odevzdání. Spolu jsme do něj nahlédli, byl formulován tak, že se dalo prakticky odpovídat buď ano nebo ne. Kolegyně protože byla v kapitalistické cizině o něco dříve, tedy dotazník též o něco dříve odevzdala a při jeho vyplňování postupovala tak jak bylo naznačeno. Tedy velmi stručně. Tím ovšem, aniž by to předem tušila, přispěla k mému poučení jak při této činnosti postupovat.

Šéf si ji totiž krátce nato pozval na kobereček, neboť on na něm byl též a to u kádrováků. Bylo mu vytýkáno, že jestliže soudružka, která tento dotazník vyplňovala, bude k tak důležitému a zásadnímu dokumentu přistupovat tak jak přistupovala, že by už také nemusela nikdy nikam vycestovat a on jako vedoucí pracovník že ji měl také řádně poučit nejen o tom, jak se má v kapitalistické cizině chovat, ale také jak má o své cestě podat podrobnou zprávu.

Kolegyně se mi s těmito nastalými problémy svěřila a já ač jsem se již chystal postupovat podobně jako ona, přistoupil jsem tedy k vyplnění onoho dotazníku velmi svědomitě. Zásadně jsem odpovídal dlouhými sice nic neříkajícími větami, žádné ano ne, na stole jsem si rozložil turistického průvodce po Rakousku a několik pasáží z něj doslova opsal, včetně slohů, v nichž byly některé budovy ve Vídni postaveny, názvů ulic, popisů muzeí a jelikož to byl socialistický průvodce po Rakousku, nechybělo několik pasáží o strádání dělnické třídy. Zdůraznil jsem, že jsem se v Rakousku s nikým nesetkal, nikdo že mě k emigraci nepřemlouval, i když jsme se večer před odjezdem domů loučili v emigrantské české hospodě a někteří ze štamgastů emigrantů se mě ptali, jestli se druhý den budu opravdu vracet, nevěřícně kroutili hlavami a dívali se na mě, jako bych byl padlý na hlavu a já si tak v té chvíli téměř připadal. Háček byl pouze v tom, že jsme mohli vycestovat pouze se ženou a dítě jsme museli nechat doma.

Takto vyplněný dotazník jsem v určeném čase odevzdal, šéf jej postoupil na patřičná místa a tentokrát byl pochválen. Tak nějak měl vypadat řádně vyplněný dotazník o pobytu v kapitalistické cizině. Hlavně že měl přílohu na tři stránky a asi se soudruhům dobře četl. Prémie jsem sice větší nedostal, ale měl jsem naději, budu-li ještě někdy žádat o cestu do kapitalistické ciziny, že možná bude doporučena.