Trampoty s digitálkami.

Ještě v době existence socialistického tábora jsme byli se ženou na zájezdě v Hřensku. Součástí tohoto zájezdu byl i plánovaný výlet do sousední NDR. Po jednom dni prožitém v Hřensku a okolí a noclehu v místním hotelu nám byl další den ráno přistaven autobus na tento výlet do NDR. Ještě před příjezdem na hraniční přechod jsme si připravili cestovní pasy a také tehdy nezbytné Celní a devizové prohlášení. To jsme si dopředu vyplnili ještě v hotelovém pokoji. Vzorně jsme se snažili vyplnit všechny předepsané kolonky. Bylo nám doporučeno, že tam máme napsat všechny cenné předměty, hodinky a podobně. Jelikož jsme téměř žádné cenné předměty neměli, manželka zapsala jen řetízek a náušnice. Bylo to v době, kdy se k nám začaly vozit z ciziny, a také prodávat na černém trhu, digitální hodinky, většinou neznámého původu. Jelikož jsme měli doporučeno napsat i hodinky, manželka je měla nové, tedy je také napsala.
Na hraničním přechodu nám byly nejprve zkontrolovány pasy a pak do autobusu vstoupil náš celník. Nechal si posbírat Celní a devizová prohlášení, začal se jimi probírat, vzhlédl a vyvolal jméno mé manželky. Důrazným hlasem se zeptal:
„ a hodinky značky?“ Moje žena na nich však žádnou značku nenašla, tak tam také žádnou nezapsala. To také službu konajícímu celníkovi v autobuse řekla. Ten však, aniž by hnul brvou, jenom zopakoval: „ hodinky značky?“ Ozval jsem se tedy i já, že jsme na hodinkách opravdu žádnou značku nenašli, neboť tam opravdu žádná nebyla. Na to odpověděl jen: „Já mám času dost.“ Začínal jsem být krajně naštvaný, pochopitelně jsem to na sobě nemohl dát znát, manželka sundala z ruky ony digitálky neznámého původu a já mu je chtěl ukázat, ale opět jsem slyšel jen, že on má času dost. S předtuchou, že nás tam nechá stát snad do oběda, jsem požádal ostatní účastníky zájezdu, aby hodinky nechali v autobuse kolovat a jestli někdo nějakou značku objeví, že ji tam s radostí dopíšeme. Hodinky opravdu kolovaly od sedadla k sedadlu, nikdo na nich nic neobjevil a já s obrovským přemáháním onomu vzornému celníkovi oznámil, že se všichni přesvědčili o tom, že tam žádná značka opravdu není. Teprve potom celník znechuceně složil Celní a devizové prohlášení mojí ženy a konečně opustil náš autobus a my mohli na výlet do bratrské NDR.