Jeden den Ivana Děnisoviče je obehraný tak tedy všední den Tomáše

Potkávání
Nevím proč název tento volím.
V hlavě myšlenky zatím žádné uspořádány nemám k psaní.
Tak alespoň popíši svůj běžný den až do minulého měsíce.
Ráno vstanu, až když se mi chce. Tím se tedy tato hodina stává značně pohyblivou, jelikož někdy se mi nechce vůbec a někdy je tomu zcela opačně.
Je tedy možné, se se mnou setkat na ulici v devět hodin ráno nebo taky až ve čtyři odpoledne.
Jsou dny, kdy nevycházím před osmou večerní a navracím se až druhý den a jsou dny kdy odcházím dopoledne a vracím se před polednem.
Já tomu říkám svoboda v rozhodování a je to krásné.
Myslím, že ne pro každého.
Nepotřebuji haldy krámů, šatů. Mám je.
Nepotřebuji výdobytky moderní techniky a mám je.
Nepotřebuji auta, motorky, traktory a opět musím říci: mám je.
A činí mne snad šťastnějším? Kladu si často otázku
Tak proč jsem si je pořizoval? No, protože jsem kdysi hodně pracoval a dost vydělal, zdánlivě.
Tak proč jsem nepracoval méně? To se tenkrát nenosilo a ani dnes nenosí.
Ti, kdo mají hodně, dávají i na charitu, platí si své svědomí i vědomí za svoji výjimečnost.
Pracovat by nemusely, ale jim je to vlastní, tak jako to bylo kdysi mně.
No a když už tedy vstanu uvařím si zelený nebo černý čaj, dám si do misky obyčejný bílý jogurt, který zasypu ovesnými vločkami a trochou kokosu. Pustím televizi nejraději pak Primu a koukám na seriál Masch. U toho sleduji dění ve světě i doma na PC. Otevřu si internetové bazarové servery a prohlížím věci. Zaměřuji se na veterány, zemědělskou techniku, auta, domy, dražby.
Dělám si zápisky. Vezmu si prášek na tlak a volám na interesantní věci.
Domlouvám schůzky, plánuji, kreslím, počítám. A hodně o tom všem přemýšlím.
Jdu do lednice a podvědomě hledám to nejenergičtější tedy bůček, kvalitní salám nebo sýr.
Přemisťuji se s jídlem ke klávesnici.
Stelu si postel i tu manželky. Voní. To ta její peřina. Moje ne. Jak je to možné?
I po třiceti letech …
Není doma, je v práci. Stydím se, že ona je a já ne.
Věc musím objasnit před třemi léty jsem měl vážný úraz s polytraumatem – neboli poškozením tří životně důležitých věcí a do dnešního dne se z té události vymotávám. Skoro rok na vozíku, Kladruby atd.
Od té doby víc naslouchám svému tělu, co by si tak asi přálo a snažím se mu to dát. Po pravdě krom pohybu.
Snažím se naslouchat lidem, vzdělávat se, číst přemýšlet.
Asi má vše svůj čas.
Dříve byla hodina jako minuta a dnes je tomu naopak. A tak si vážím každé této hodiny – minuty.
Zase musím odběhnou zakrojit bůček, je moc dobrý, a tak bude jistě i zdravý.
Jím k němu dnes ve čtvrtek chleba z pondělí. Krásně chroupe, mám to tak rád.
Napustím si vanu a dám si do ní hadí sůl. Prý to pomáhá regeneraci.
Ve vaně si čtu knihu od Koláčka o Babišovi.
Mám rozečteno asi šest různých titulů a nespočet novin a časopisů.
Chodím do knihovny a čtu i v metru pravidla přepravy.
Po vaně si udělám kávu a chvilku jen tak rozjímám.
Na stole mám rád pořádek a nevím proč tam mám takový bordel. Prý to odvádí pozornost a svědčí to o svém majiteli. Věřím tomu.
Mrknu do diáře, zda dnes něco nemám. Nemám.
Volám s mámou, bráchou, kamarády.
Inzeruji.
Obléknu se s ohledem na počasí a vyrazím do terénu. Dnes tedy na chalupu.
Vezmu to přes chatu, kde naložím postýlku pro vnučku, která se narodila minulý týden.
Možná se tam potkám s bratrem a mámou.
Obhlédneme škody na majetku a domluvíme jejich nápravu či retuš.
Chvilku posedíme a já vyrazím do Posázaví.
Dojedu na chalupu, kde na mne bude čekat tříletý vnuk, vnučka manželka a dcera. Možná.
Večer půjdu do buňky na pivo – hlavně pokecat.
Snad bude o čem.
A pak přijdu domu a po selekci sdělím manželce. Trošku se nahřeju u krbu a půjdu spát do ložnice.
Tak co si myslíte o jednom z mnoha podobně strávených?