Dobrý den,
Pevně věřím, že jezdíte na kole, šlapete v terénu, plavete, dovolenkujete s vnoučaty, hrajete tenis a taky sledujete TV.
Užívejte všech těchto činností, dokud je to možné.
Vím, o čem mluvím.
Letos jsem s kamarády jel na motorce na dovolenou do Albánie.
První den byl krásný a spali jsme nedaleko Dolního Dvořiště.
Ráno koupel v soukromém rybníku.
A pak odjezd směr Rakousko a Slovinský Vršič.
Přejedete hranice a zaskočí vás čistota, upravenost ploch, absence reklam, lehkých děv a kasin.
A tak jedete a užíváte si krásného asfaltu a výhledů, kávy, jídla.
A pak někde zastavíte a čekáte na kamarády.
Místo vybírám se znalostí potřeb motorkáře.
To znamená tak, aby bylo z dálky viditelné a nikdo nás nemohl přehlédnout.
Zastavuji tedy za plnou bílou čárou a za chvilku přijíždí můj kamarád Aleš.
Otáčím se na něj a vidím, jak se na nás řítí auto.
Pomyslím, tak to je asi konec a v tom okamžiku přichází strašlivá rána.
Vnímám jen tu ránu, náraz a let a pak mě kdosi drží hlavu nad zemí a Aleš na mě mluví, abych dýchal, a chvěje se mu hlas.
I tomu co mi drží hlavu, se chvějí ruce a já ho lituji.
Zkus hnout nohama, říká Aleš.
Jde to a necítím prakticky žádnou bolest.
Lituji, že jsem neumřel, měl bych to za sebou říkám si.
Přijíždí hasiči a záchranka.
Dávají pode mne různé podložky a okolo mě stojí hasiči s dekami proti pohledu zvědavců.
Pak mě kamsi vezou sanitkou.
V nemocnici zjišťují rozsah zranění a doporučují okamžitý transport do jiné nemocnice.
Přilétá vrtulník a mě nakládají.
Ze své pozice tedy lůžka vidím jen okolní skály a po asi půl hodině přistáváme.
Okamžitě jsem odvezen na operační sál.
Probouzím se asi až ráno s rozříznutým břichem, nohama v dlahách.
Bolest téměř necítím, ale jsem značně zmatený.
Sestra se ptá na „šmerz“ tedy bolest od 1 do 10.
Celý den je u mě personál, který se neustále stará o moje potřeby.
Dvakrát denně mě myjí, balzamují, čistí zuby, holí, mění plenu, kontrolují stav lůžka.
Lůžko mám značně hlučné tedy s kompresorem, který umožňuje, aby moje pánev byla ve vzduchu.
Vizity tu probíhají ve třech etapách tedy v pět hodin ráno, pak v osm a poslední okolo deváté.
Přichází sbor doktorů a sester v počtu okolo deseti lidí.
Nad mojí postelí je umístěna velká obrazovka pro záznamy doktorů a sester.
Do počítače zaznamenávají každé podání prášku, množství moči, dobu spánku, čas odběrů a výsledky prostě vše.
Taky je tam taková jako veliká tiskárna tedy spíš cartridge, z které vedou různé hadičky přímo do mích žil v levé i pravé ruce.
Mám vývod moči a krve z břicha. Dál se raději nezkoumám.
Zatím.
Je ráno 13. 6. 2014.
A já mám před sebou dlouhou cestu do normálního života.
Poslouchám moudré rady, jak sem dopadl dobře a jaké, že to mám štěstí v tom neštěstí.
Nevím a moc tomu nevěřím.
Mám značné deprese či co to je.
Druhý den za mnou přichází moji kamarádi s informacemi.
Asi vypadám hrozně, ale nikdo to moc nekomentuje
Je mi líto, že nemohu pokračovat, je mi líto rodičů, rodiny, sebe.
Nemohu vůbec nic pozřít a dělá se mi špatně i při pohledu na jídlo.
Skočím trochu dopředu, abych se vzápětí mohl vrátit do zadu.
Hubnu během měsíce více jak deset kilogramů. Nohy se stenčují o 12 cm.
Sil tedy mám opravdu málo.
Cena za jeden den hospitalizace činí 12300,-Eur a tak se neustále dohadují s mojí pojišťovnou, zda to zaplatí.
Mají příslib, že jo tak mi sdělují, že operace nohou proběhne okolo 20. 6. 2014.
Další narkóza a strach s ní spojený.
Čekání.
Minuty jsou pro mě hodinami.
Vše ses strašlivě vleče.
Sestra přichází s obrazem lidského těla, kde jsou vyznačeny jednotlivé oblasti, a ptá se, zda někde nemám někde bolesti.
Prášky na bolest nechci.
Přijíždí za mnou manželka a bratr Ivan.
Dohadujeme různé osobní a následné zaležitosti.
Pak odjíždí, mají před sebou dalších více jak 500 km.
Je mi smutno.
Po operaci nohou mi přibývají jakési jímací baňky na krev z operačních ran.
Rentgenují mne na pokoji pomocí sofistikovaného natáčecího rentgenu.
Jednoho dne za mnou přichází sestra a ptá se, zda může vpustit návštěvu tedy ženu, co mě srazila.
Přichází s krásným a velkým pugétem květin.
Ten okamžitě předávám sestrám.
Žena se dává do breku asi z pohledu na mě.
Jsem hodně opuchlý a různě sešívaný plný vývodů.
Snaží se mluvit a nejde jí to.
Požaduje papír a tužku a snaží se mi napsat omluvný dopis.
Uklidňuji ji, že proti ní nic nemám a opravdu to tak cítím.
Hodně se tomuto pocitu podivuji, ale zášť opravdu necítím.
Vlastně mi je jí líto.
Zdá se, že i jí mě.
Další den přichází policista ze Slovenskou překladatelkou.
Sepisuji se mnou protokol, co a jak se stalo a věnují tomu opravdu velikou pozornost, abych všemu rozuměl.
Jedna ze sester, které jsem přezdíval máma, se na mě dívá a navrhuje mi ostříhání vlasů.
Nemám námitek a tak mne stříhá na vozíku.
Trvá jí to skoro hodinu a na výsledek se jde podívat celý personál.
Tato sestra mě nutí jíst ve dvě hodiny v noci sendviče, co mi rozpéká včetně pršutu.
V pokoji mám velikou televizi a zrovna probíhá mistrovství světa ve fotbalu.
Fotbal nesleduji nicméně personál ano a tak po dobu konání je o mě péče až neuvěřitelná.
U vchodu do pokoje jsou rukavice různých velikostí, které si personál pro každou činnost mění.
Zvonek u postele jsem za dobu asi dvaceti dnů použil dvakrát.
Přemýšlím o tom a zdá se mi, že jsou napojeni do mého mozku.
Vždy když něco potřebuji, vzápětí to tu je.
Mám značnou jazykovou bariéru a přesto se téměř o všem tak nějak domlouvám.
Přichází den kdy, bych měl odjet zpátky do Čech na následnou „péči“
Jaký to byl omyl
Vše co probíhalo v Rakousku, bylo perfektní a přesné.
Příjezd sanitky z Čech o tři hodiny dříve zřejmě, proto aby byly řidiči včas doma, byl svým způsobem drzostí.
Rakušané je nechali čekat do domluvené hodiny a mě umyli, rentgenovali, dali snídani.
Připravily dokumentaci včetně dvou Cd disků, zabalili moje věci a loučily se se mnou.
Nechtěli mě předat do sanitky pro její nevhodné odpruzeni a vybavu, pa se tak stalo.
Ihned po nalodění na její palubu jsem zjistil, že cesta nebude jednoduchá.
Již přejezd přes garážový práh byl utrpením.
Sanitkou jsem jel více jak osm hodin a nebylo mi nabídnuto nic k jídlu ani k pití.
Poprosil jsem tedy „sanitkáře“ o zastávku na pumpě kde mi koupily za mé peníze colu a hnusný sendvič.
Pak začalo Thomayerovské peklo včetně neuvěřitelné laxnosti, drzosti a nezájmu o pocity a potřeby pacientů.
O tom, ale až příště.

Zatím ležím a občas i sedím na vozíku.
Hlava mi zatím nepracuje na 100%.
Žaludek mi dost často stávkuje.
Nohy a pánev zatím nesmím zatěžovat.
Abstinuji a nekouřím.
Lupénka se mi zlepšila.
Hodně spím.
A jsem líný.
Hledám klady.
Nacházím zápory.
Manželka se o mě vzorně stará.
Stát, tak ten na mě zvysoka sere.
Odškodnění dle právníka bude trvat tři až čtyři roky.
Právník si bere 20% z mé bolesti.

Klady, zápory?!

S pozdravem TP