Návrat do reality – stále žiju

Jak rád bych napsal: Už zas skáču přes kaluže, zatímco jen ...... to mám za hřešení, říkám si


Pro návrat do Čech jsem se rozhodl po diskusi s doktory v Rakousku.
Říkali, že pro uzdravování je dobré mít zázemí rodiny, komunikaci s kamarády a domácí prostředí.
Tak jsem tedy dal na jejich slova a potvrdil návrat do vlasti na 25. 7. 2014.
Měl jsem zájem být v rehabilitačním ústavu, jako jsou Kladruby, Roztyly, Slapy Malvazinky.
Z mojí pozice jsem nic zařizovat nemohl tak si toto břímě na sebe převzala manželka a bratr.
Bylo jim sděleno, že nejdříve musím být převezen do spádové nemocnice a teprve pak se rozhodne o mém umístění.
Spadám pod Thomayerovu nemocnici, kde mi v loňském roce chybně diagnostikovali rakovinu ledviny a plic.
Z tohoto důvodu jsem v této nemocnici nechtěl být hospitalizován.
Nicméně nařízení či předpisy rozhodly za mě.
Sanitka mě přivezla v pozdních odpoledních hodinách opravdu ve zbědovaném stavu.
Řidiči bloudily po areálu, takže sem viděl kapli, márnici a nakonec i pavilon chirurgie.
Vytáhli mě na nosítkách do čekárny a přesunuli mě na nerezový vozík v andělíčku.
Vozík umístily naproti kartotéce tak, abych byl na očích.
Předali moji dokumentaci, pozdravily a odjely.
V čekárně bylo asi deset lidí z toho dvě moc pěkné holky.
Po asi půl hodině čekání mě zavezly do ordinace.
Tato vypadala asi jako moje truhlářsko zámečnická dílna když ji dcera uklidí.
Tedy nic moc.
Vše staré omšelé tedy až na doktorku.
Tato vyndala můj spis a zjistila, že je celý v němčině. Snažila se i za pomoci pacientů rozluštit pár slov a po asi dvou minutách to vzdala. Na moje pocity, potřeby či poznatky se vůbec neptala. Poslala mne na rentgen. Říkám jí, že rentgeny jsou ve zprávě přiloženy v tištěné i elektronické formě a čerstvé z rána před transportem. Ona mi na to řekla, že je vše v němčině a je to hrozný stoh papíru a že se v tom přehrabovat nebude a udělá si raději snímky své.
Tak mě opět odvezly do čekárny. Po další půl hodině mě odvezly na rentgen. Tam po mě požadují přesunutí na stůl bez jakékoliv pomoci. Říkám, že mám sešroubovanou pánev a zlomené nohy a nesmím se hýbat, nicméně je to moc neobměkčuje.
Snažím se tedy přesunout z vozíku na rentgenový stůl. Jde to ztěžka a s velkou nechutí mi pomáhá sanitář. Vše mě strašlivě bolí z osmihodinového transportu a teď ještě tato pro mě nepochopitelná anabáze.
Rentgenování jim nejde, a tak vše snímají minimálně dvakrát. Po chvíli už opravdu nemohu a odmítám spolupracovat bez pomoci. Volají tedy doktorku z ordinace a ta mě přemlouvá k dalšímu pokračování v tom utrpení. Co bych tedy pro její lenost neudělal.
Po rentgenu mě vezou na pokoj pro pacienty po operacích břicha.
Jsem strašlivě unaven a vše mě bolí.
Pokoj je třílůžkový a jsme tam dva.
V rohu místnosti je TV a pod ní lednice. Později zjišťuji, že se jedná o nadstandartní pokoj s příplatkem 400,-Kč za den.
Mým spolunocležníkem je Ukrajinec po operaci slepého střeva.
Pověstnou odolnost projevuje tím, že již 90 minut po operaci jde kouřit.
Při prvním pokusu sice kolabuje, ale další pokusy v hodinových intervalech včetně noci už dává.
Je víkend. Z Rakouska jsem zvyklý na neustálou péči.
Zde na pokoj se přijde setra podívat, jen když se měří teplota nebo dávají prášky.
Nikdo se vůbec nezajímá o moji hygienu, psychiku, bolesti.
Televize na pokoji je ve 24 permanenci.
Potřebuji mísu, a tak zvoním na sestru.
Stydím se, nicméně, co mi jiného zbývá.
Zadek si nemohu utírat, a tak spoléhám na pomoc a asistenci sestry. Ta se mě po vykonání potřeby ptá, zda mám hygienické potřeby pro tyto účely.
Sděluji ji, že to opravdu sebou nemám a přemýšlím, zda mě nešálí sluch.
Trhá tedy papírové ubrousky u umyvadla a utírá mě.
Spoléhám na to, že dělá, co má.
Část hovna na prostěradle a trenýrkách vidím až ráno.
K pití dostáváme čaj v termoskách a jídlo na podivných neestetických tácech.
Bavím se s kolegou o rodině, dětech, nadváze, kouření a práci.
Je to celkem příjemný chlapík.
Nikdo z doktorů se se mnou o ničem nebaví a jen mi sdělují, že až se uvolní místo na revmatologické rehabilitaci tak mě tam přesunou. Taky mi sdělují, že doba rehabilitace v takovýchto případech bývá 6-12 měsíců.
Zase jsem v prdeli hlavně psychicky.
Požaduji návštěvu psychiatra a kožního doktora.
Psychiatr má přijít asi za čtyři dny, nicméně přichází druhý den.
Chvilku se spolu bavíme a já mu sděluji mé pocity a trápení a on mi říká, že všechno chce čas a klid a, že jsem dostatečně silný, abych vše překonal.
Nevím, kdo vlastně komu pomohl, když to srovnám z loňské zkušenosti z vojenské nemocnice, kde jsem si vyžádal kaplana, tak bylo alespoň o čem se bavit a něco se dozvědět.
No nevím, nechci být nespravedlivý.
Každý den za mnou chodí manželka, pak taky spousty kamarádů přátel a i rodinní příslušníci.
Nosí mi různé pochutiny, po kterých je mi vždy strašlivě špatně.
Taky knihy a časopisy, informace fotky. Jenže já nedokážu číst. Tedy ne, že bych text nechápal, ale prostě necítím potřebu cokoliv číst.
Dříve se čas strašlivě vlekl a najednou je vše hrozně rychlé. Snídaně a pak spánek, oběd a zase spánek, večeře to samé.
Ukrajinec odchází a na jeho místo přichází zkroucený chlapík. Neustále nadává, do kurev a sviní a ani se nepředstaví. Má velké bolesti, které ho omlouvají, pomyslím.
Vůbec se s ním nebavím ani on se o to nesnaží.
Chodí za ním manželka, které si neustále stěžuje, naříká a vzápětí ji za její pomoc nadává. Ihned po jejím odchodu se zajímá co, že mu přinesla za poživatiny a tyto konzumuje.
Přichází sestra s informací, že se uvolnilo místo na rehabilitaci a, že si mám sbalit.
Setře říkám, že nemám žádnou tašku ani na notebook. Sestra láteří, že taky nic nemá, nicméně po chvíli přichází s igelitovým pytlem suťákem. Bez ladu a skladu mi hází do pytle oblečení, knihy, pití, hygienické potřeby. Počítač odmítám do igelitu umístit.
Po třech hodinách od zabalení mi přichází informace, že se stěhování odkládá, a to bez upřesnění termínu.
Věci vyhazuje z igelitu mě na postel a odchází. Alespoň mám co dělat.
Po dvou dnech se proces opakuje s tím rozdílem, že požaduji ještě pytel nebo tašku na potraviny. Přináší mi černý igelitový pytel velikosti nákupní tašky a věci do ní házím a pak i čichám. Voní či spíše smrdí po vajglech a já v ní již mám moje potraviny a pochutiny.
Přichází sanitář, že mě má převézt na revmatologické oddělení a před sebou tlačí vozík omlácený ze všech stran, kterému snad jen chybí poklop na nebožtíky.
Pomocí sanitáře jsem po dlouhé době zase venku na čerstvém vzduchu a vnímám trávu i trhovce, lidi i ženy, a pak katastrofální stav budovy do, které mě vezou. Moc dobře tuto znám z předchozích návštěv mích rodičů na geriatrickém oddělení dříve LDN. Vítá mě špína, staroba a zmatek. Jedu výtahem do třetího patra, kde sanitář pro mě hledá umístění. Nejdříve v levé části pak i v pravé. Nikde o mně nic nevědí.
Jede se mnou tedy o patro níž ze stejného výsledku.
Bojím se, že budu muset zpátky na chirurgii.
Nějaký pacient sanitáři radí, ať to zkusí v suterénu.
V suterénní chodbě nás vítají hnízda vlaštovek a zamknuté dveře.
Výtah lze obsluhovat pomocí čipu a tak sanitář musí vždy sehnat někoho z oddělení, kdo s ním bude ochoten do patřičného patra dopravit.
Při posledním pokusu jedeme do mezaninu a tam konečně nachází pro mě umístění.
Zaváží mě do pěti lůžkového pokoje se mnou plně obsazeného.
Vedle mě je cikán jako poleno a ob lůžko druhý.
Pak je tam důchodce co prý využívá výhod zdravotnictví zdarma a nechce domu přes všechny možné útrapy. Taky je tam jednoruký úředník po operaci kyčle.
Pacienti se na pokoji velmi rychle mění, jen já zůstávám jako dobrý holub.
Téměř pořád mám velké problémy a bolesti žaludku.
Přichází kožař a dává mi dva krémy na moji více jak dvacetiletou lupénku. Mažu si krémem inkriminovaná místa a lupénka téměř zázračně mizí. Velmi málo jím, nepiju alkohol, nekouřím, a tak to připisuji i těmto okolnostem.
Skoro každý den za mnou chodí kamarádi, rodinní příslušníci.
Rozptylují moje chmurné nálady stejně jako pacienti na pokoji.
Padla i bariéra s jiným etnikem, které se ukázalo jako velmi slušné.
Vzájemně jsme si pomáhaly, bavily se, měnily pivo za vodu, sušenky za bonbóny tak.
V pokoji je veliká televize a já jako nejchromější z pokoje dostávám trvalé právo volby kanálu.
Hodně spím a tak se tohoto práva ujímá většinou můj soused.
Na oddělení zjišťuji, že personál se dělí na doktory, kteří chodí na pokoj maximálně jednou denně, pak na sestry, které nosí prášky, berou krev, píchají injekce, buzerují pomocný personál. Pomocný personál je to na čem stojí chod nemocnice a jsou to neuvěřitelně špatně placení lidé povětšinou v nějakých problémech. Svoji práci jistě nemají jako koníčka, ale za nutné utrpení k dosažení té almužny, co jim nemocnice dá.
Rád bych ovšem upozornil na čestné a vzácné výjimky příjemných sester a sanitářů. Přinášejí do pokojů radost, úsměv, pořádek čisté povlečení a jídlo. Moc jim za tuto péči děkuji.
Pak jsou tam terapeuti, či jak se těmto říká. Měl jsem obrovské štěstí na tu moji, co mě hned správně odhadla jako pěkného sportovního analfabeta a podle toho stanovila cvičební plán.
Té patří dík největší.
A protože jsem se moc rozepsal, musím si promyslet, co Vám dál sdělím z mích zážitků.
Ale o tom až příště.
Aby toho nebylo na jednoho moc.