Kladruby rehabilitační ústav i pro hovada jako jsem já

Byl jsem na chalupě již přes dva měsíce a docela jsem si na to zvykl.
Zvyk je železná košile – říká se.
Do uší mi jde Metallica, potichu a není to zrovna její největší hit.
Ale pouštím jí, aby mne odvedla moje myšlenky od všech vnějších podnětů. Vlastně jich vnímám daleko víc než je běžné.
Poslouchám tu muziku, píšu tyto řádky, těším se na pizzu co voní z kuchyně, občas se napiju plzeňského piva a dám si i doušek medoviny.
Proti bolení v krku piju Alpu.
Taky žeru různé prášky ty předpisové i ty co zrovna frčí.
Moc mi nepomáhají, spíš mě serou.
Sere mě jejich množství, to, že jsou v platech, že když je vylupuji, tak si občas o alobal říznu pysk.
Jako ptakopysk.
Ale normální to já ještě jsem, si tedy pomyslím.
Si myslí, nám to říká.
Taky čtu zprávy o Zemanovi o jeho překladu kundy riot vlastně pussy kojot.
Nekecej a řekni nám co je s Tebou nového?!
Nového je to, že mi bylo padesát!!!
Kurva drát padesát.
A já sem v ústavu.
V ústavu je neslavil.
Jen si pomyslel, zda si rozmyslel, jak to napravit a je oslavit.
Tak sem tedy jako zavolal do Kladrub, zda mě přijmou a oni, že jako jó.
A já se toho leknul, až sem málem kleknul.
To bych však nebyl já, zabalil sem potřebné, trička, trenky, prachy, chlast a voňavku.
Dcery mě tam ráno odvezli.
Na příjmu za vrátnicí se mnou protokol sepsali.
A třetí patro pokoj 14 přidělily.
Jedeme tam výtahem do pokoje s výhledem.
Dveře otevírám, pána v posteli přivítám, dobrý den…
I on je slušný a zdraví.
Sestřičky mi pomáhají a dcery vybalují.
Pokoj je pěkný s balkónem. Balkón je představený před fasádu. Opravuji, tedy mám krásný pokoj s lodžií a výhledem na minigolf, fotbalové hřiště, krajinu, Blaník, kopce Vlašim tuším.
Nádhera.
Přichází černovlasá doktorka, později zjišťuji, že primářka a vítá mne na svém oddělení. Zdraví i mé děti. Provádí přijímací pohovor a podepisuji různé doklady.
Loučím se s Terezou i Nikolou a Matyášem – vnukem.
Jsem děda, co jezdí na mašině, chodí po festivalech, občas zahulí, taky se napije a hodně pracuje.
A drží slovo, snaží se o to.
Je čtvrtek.
V pátek se nic neděje.
Poznávám tu zvyklosti, okolí pacoše, hospodu i sámošku.
Pro postižené je tu vše snadné a o to tu jde.
Ve čtvrtek a v neděli tu hraje kino. Většinou premiérové filmy roku 2014.
Hrají od 19.00 a tak jdu. Vstupné 35,-Kč potěší.
Film je pěkný a po něm, ještě stíhám jedno pivo a kávu s automatu pro pořádek za 10,-Kč
Pak jdu na pokoj, kde se kolega dívá na čtyřiadvacítku. Tu on sleduje pořád, neřád!
Později zjišťuji, že je přesvědčený komunista, má konzervatoř, asi vojenskou a je docela sečtělý.
Tak se máme o čem bavit o co hádat. Od rána do večera.
Má rád ženy. I já je mám rád. On to dává najevo pořád. Taky se o tom dost zmiňuje. Na můj vkus až moc. Skoro každý leze do kalhotek, rád by kdyby…
Jenže mu je víc jak šedesát. Ale při chuti to on je. Vypráví o Rusku, o zbraních, o chlastu, o hudbě, o válce, kapitalistech, autech těch terénních. Blbej, to on není, jen kdyby ten pussi nebyl komouš.
Se s tím smiřuji a lovím různé věci v paměti, provádím školení, pijeme spolu až do jeho bezvědomí.
Málo naplat, má to asi v genech zjišťuji zhruba po třech týdnech po jeho odchodu. Čest jeho památce i matce.
Loučíme se klasicky lahví malinovky od kapitalisty.
Ráno zjišťuje, že moč z toho neudržel a postel prochcal.
Panuje u nás na pokoji z toho velmi dobrá nálada, hlavně u mě.
To se věnuji jen nepodstatným věcem, ne oni jsou tu součástí léčby. Bez hlavy se nic neuzdraví, víme přec.
Tak tedy dostávám rozpis procedur pro další dny. Ještě tomu moc nerozumím, co a kde se odehrává. Název motoped, úchopy, para plavání, závěs, laser, žíněnky jen málo věci objasňují.
Ráno je snídaně rozdělena na tři směny. Já jsem naštěstí v té třetí, co začíná v 8.15 a tak mohu spát do 8.10 a to jde. Sem přidělen ke stolu s obsluhou, kde nejsou židle. Setkávám se tu s kolegy u stolu na vozících. Lidi tu nemají ruce, nohy, jsou po mrtvicích, nemocích, pádech na chodníku, motorkách, autonehodách. Vzpomínám na přísloví, že jednooký je mezi slepýma králem. Jsem tu králem, a to mi zvedá sebevědomí. Lidi tu začínám lišit na veselé a zapšklé. Taky zjišťuji, jaká je chuť života. Vůbec toho zjišťuji strašně moc. Taky čtu hesla na chodbách o tom, že personál má povinnost pomáhat a pacient má bojovat. Mám tu téměř pořád dobrou náladu, o kterou se dělím se svým okolím. Všichni jsou tu nadmíru ohleduplní, velmi slušní zdravící se. Jídlo je tu taky docela dobré.
Ještě večer mě navštěvuje manželka, sedíme spolu v restauraci. Je mi líto, že ji neuvidím, pomyslím.
A jdu do kina. Ráno vstávám a posnídám, obědvám, povečeřím. Pak jdu zase do restaurace. Je skoro plná. Čtyři kytary, jeden buben a zpěv. Navíc fakt pěkný, jako ten zpěv myslím. Takže jsem tu do zavíračky. Jako vždy když to stojí za to.
Zavíračka je tu striktně dodržována a je vždy ve 22.00. Každý den je kontrola přítomnosti pacientů na pokojích, a to několikrát i v průběhu noci. Stejně tak je vynášen i bažant – přístroj nádoba na moč.
sobota se odehrává v poklidném duchu, kdy po snídani ležím na pokoji, a okolo poledního za mnou přijíždí manželka. Jedeme na nedalekou chalupu.
Mám zapůjčený nový invalidní vozík, a tak zjišťuji, jak mohl být snadný pobyt s ním. Je zhruba o deset centimetrů užší, a tak se s ním dostanu přes všechny potřebné zárubně tedy do koupelny, na toaletu, ven z domu. Taky váží zhruba půlku toho, co ten před tím. A je zadarmo.
Na chalupě jsem do večera a pak mě odváží zpět do ústavu. Docela se těším na odpočinek, ale hned u vchodu slyším, že v restauraci se hraje. Opět dobře. Tak hledám volné místo u stolu a objednávám si pivo. Poslouchám muziku a s dobrou náladou v deset hodin ulehám.
Neděle se odehrává v podobném duchu jen s tím rozdílem, že večer je promítání v kině. Je snad jasné, že jdu. V sále moc diváků není, jejich škoda. Po kině stihnu kávu na baru. A SMS manželce, jak sem se tu poměl.
A přichází pondělí 30.9. Snídaně, hledání příslušné budovy, patra, místnosti. Setkání s ochotou a příjemným vystupováním mě skoro odzbrojuje. Na motopedu jedu přímo z invalidního vozíku. Dávají mi zátěž číslo dvě a šlapu čtvrt hodiny s výslednou vzdáleností 4 km. Dnes už šlapu se zátěží 9-11 a ujedu od 9 do 12 km za patnáct minut. Tedy prokazatelné zlepšení.
Pak jdu na úchopy, kde mi zavěšují na pružiny nohy a jsem nucen s nimi proti tahu pohybovat. Klece vypadají jako kari sítě jen s tím rozdílem, že jsou v nerezovém provedení. Pacienty tu obsluhuje pan Tomáš mladý to muž, který tu obšťastňuje pacienty svým příjemným vystupováním a hudbou a zpěvem, který provozuje ve zdejší restauraci, kinosále anebo v okolních vesnicích.
A ve sluchátkách mám Janis Joplin a myslím na Bukowského a jeho poštovní úřad, a přitom myslím na to, co budu dále psát o ústavu.
O lidech, sportu, počasí, o řediteli, sobě, kamarádech rodině, psychice, jak se vše vyvíjí.
Zdejší ústav přímo sousedí s lesem. Na druhou stranu je překrásný výhled do okolní krajiny. Jsou zde vzrostlé stromy, krásné sestřičky i ty příjemné.
Pak je tu plavání. Bazén, co má 25 metrů, vedle dva bazénky asi 10 x 10 m a z toho jeden má pohyblivé dno. Pak je tu taky vířivka. Přichází krásná tmavovlasá sestřička a bere na sebe neoprenovou kombinézu, která dává vyniknout všem jejím přednostem a že jich není málo. Pokládám se na hladinu mezi její prsa a ona mně vodí po hladině, napravuje moje záda. Je mi blaze. Usmívá se a ví své. Má jiskérky v očích, co dokáží založit požár. Pak ji vídám i v různých cvičebnách. Je stále tak krásná. Je i na plakátech, je jí všude plno i v mé hlavě. Co taky si jiného se v ní má honit.
Dodává mi energii. Chválí mě, mně hypochondra. Za mé pokroky. A já se snažím jsa povzbuzen probuzen k životu. Pak za mnou přichází sestřička a ptá se, zda jsem po moto nehodě. Říkám jí, že toto souhlasí. Pak přidává otázku, zda jsem o nehodě ochoten mluvit i do televize. Chvilku přemýšlím a souhlasím. Primářka mi sděluje, že na jejím oddělení se nic natáčet nebude a ať se to odehrává někde jinde. Přijíždí tým z ČT 1 a natáčí se mnou zhruba dvě a půl hodiny reportáž, kterou ještě ten den odvysílají v hlavním zpravodajství a má zhruba 1,5minutovou stopáž.
Většinu sdělení, které jsou nepublikovatelné, samozřejmě vystřihnou. Souvislosti do sebe taky moc nezapadají. Přes to nejsem za úplného kreténa mě ujišťují.
Doba se mění a návštěv ubývá. Jsem vzdálen jen 60 km od Prahy. Setkání nahrazuje e-mailová korespondence, SMS zprávy a telefony. Anebo taky nic. To záleží, jak kdo se k tomu staví.
Zvykám si tu, baví mne to tu, beru pacienty a personál za své. Líbí se mi poučka, že je lepší se dívat nemocnému do očí než mrtvému do prdele. Možná jsem to trošičku pokroutil.
Pacienti, co s námi cvičí na žíněnkách a dokáží stěží trošku hýbat rukama, ostatní povzbuzují výroky, ať je někdo zabije, aby se už netrápily. Společně se tomu smějeme. Co nám taky zbývá.
Lidé tu chodí v postrojích jako roboti, co za ně vedou kroky. Lidi se tu plazí v chodítkách. Lidem tu dávají berle, údy na protetice. Taky jim tu dávají to nejdůležitější chuť žít. Můžou jít ke zpovědi, do kostela, na poštu, do krámku, na pokoj.
Téměř nikdo tu nepracuje, a tak se tu vlastně řeší kraviny. Ale důležité. Důležité je tu vše.
A právě musím jít od stolu. Je zadaný.
Tak jdu a dopíšu to příště. Takže dobrou noc….z Kladrub