Opravdová kamarádka

Docela jsem se vyděsila, když jsem ji viděla. Školní chodbu osvětlovalo jen světlo jediné zářivky, která už dodělávala. Její obličej přesto i v tom šeru „zářil“ bílo-zelenou barvou. A do bledé pleti se vpíjely dvě smutné oči. Sklesle padla vedle mě a Gábinu na lavičku před učebnou. „Bože, Lenko, co se stalo?“ objala jsem ji. Po tvářích se jí kutálely slzy. „Nezvládám to doma, prostě nezvládám. Máma je v nemocnici a na mě to všechno spadlo…“ odmlčela se a tiše plakala. Když se uklidnila a otřela slzy ze zarudlých očí, nasadila úsměv a vešla do třídy. Jako by se nic nestalo. Za tohle jsem ji obdivovala. Muselo to v ní všechno vřít a ona přesto dokázala dělat, že se nic neděje. Jenomže já to nedokázala. Při pohledu na Elišku a Tamaru mě zamrazilo v zátylku. Sedla jsem si před ty dvě do lavice a čekala až za zvoní. „No jo, paní uražená…“ popíchla Eliška. Ignorovala jsem ji. Co jí budu vykládat? Ještě minulý týden to vypadalo nadějně. Já, ona. Nejlepší kámošky. Dneska? Tváří se, jako bych byla otravný hmyz, jako by Tamaru přešťastně milovala a uctívala a jako by na světě neexistovala lepší zábava než pubertální kecy a smích. Bože, kam jsem to vlezla? Myslela jsem si naivně, že ti dětinští tvorové ze základky už jsou minulost. Věřila jsem v to, že na střední to bude jiné. Jenomže, jak se ukázalo, není. Já naivka vložím k někomu svou důvěru a co se stane? Najednou se mezi těma dvěma mé problémy a zážitky stanou vtipnými hláškami a situacemi, při kterých by se mohly utlouct smíchy. Celý týden v depce a moje „kamarádky“ to berou jako uraženost… Jak málo mě znají.

Ležela jsem z hlavou zabořenou v polštáři, na kanapéčku v čajovně. Proti mně seděla Lenča. Úsměv se míchal s vážností. Byla jsem šťastná, že jsem s ní, že se mám komu svěřit s problémy. V tu chvíli jsem věděla, že ona je opravdová přítelkyně.

Miluju tě!