Nový ... všechno.

Nové ... všechno.


Vždycky jsem si myslela, že stěhování se je něco hrozného. Odtrhne tě to od přátel, od všeho, co máš ráda, od tvého každodenního života.

O tom jsem taky byla přesvědčena, když mi rodiče poprvé řekli, že se budeme stěhovat. Byla jsem naštvaná snad na celý svět, brečela jsem svému klukovi na rameno. Uklidnilo mě jen to, že mi slíbil, že na mě nikdy nezapomene.

Jenže stěhovat se na druhý konec republiky je dost obtížné, bylo téměř nemožné, abych se s ním viděla ještě někdy.

Bylo teprve první pololetí, od druhého jsem byla v jiné škole.

A tak se to stalo. V den stěhování přišla moje nejlepší kamarádka. Objala jsem ji. Potom jsem políbila svého kluka. Už jsem měla slzy v očích, ale zakázala jsem si brečet. Přece jsem jim slíbila, že se s nimi o prázdninách zase uvidím.

Už jsem odjížděla naším autem, když jsem na ně pohlédla. Moje kamarádka Rachel brečela, a můj kluk Mike jí položil ruku na rameno. Snažil se vypadat bojácně, ale sám jen stěží zadržoval slzy.

♧♧♧

Pomalu uběhl půlrok. Bylo pátého července. S Rachel a Mikem jsem byla dohodnutá na devátého. A potom mě to napadlo. Překvapím je, přijedu už o den dřív.

Jela jsem vlakem, protože mě neměl kdo zavézt. Rodiče měli ještě na začátku prázdnin práci.

Dojela jsem vlakem před Mikův dům. Určitě otevře on. Připravila jsem se, až otevře dveře, skočím mu do náruče.

Ale nikdo neotevřel. Zvonila jsem vícekrát. Ale nic.

A potom jsem to zaslechla. Smích. Vycházel ze zahrady. Opatrně jsem se schovala za keře a snažila se poslouchat.

"Hele, někdo ti zvoní, co kdyby to byla tvoje holka Mia?" Dotyčný se zahihňal. Tohle zahihňání jsem znala až moc dobře. Rachel.
"To nehrozí, má přijet až zítra." To byl zase Mike.
"A kdy jí to chceš říct?"Opět Rachel.
"Asi zítra, ale nevím. Každopádně do té doby budu předstírat, že jsem její milující přítel." A potom dívku políbil.

Moje nejlepší kamarádka a můj (teď už bývalý) kluk. No super.

Tohle na mě bylo moc. Vyklopýtala jsem ze zahrady a spěchala na vlak. Koupila jsem si jízdenku na nejbližší vlak.

Dívala jsem se z okna. Upřeně jsem sledovala ubíhající krajinu.

S Mikem jsem se rozešla po telefonu. Vím, že je to ubohé, ale já prostě neměla sílu na to, abych mu to řekla do očí a nerozkopala mu pusu. Nebo něco jiného.

Cestou domů, když jsem jela tím vlakem, jsem si uvědomila, že stěhování není nic špatného. Možná dokonce bylo dobře, že jsme se přestěhovali, protože mi to ukázalo pravou povahu mých přátel.

A já je nepotřebovala. Vždyť v nové škole jsem taky měla hodně přátel. Mohla jsem s nimi začít od začátku.

A to jsem hodlala udělat.